www.spaceIL.net

Ještě z víkendu

První věc, kde člověk může s Andulkou opravdu zatnout a bez okolků naplno vybalit všechno, je hraní prší. Andulka hraje bez renonců, umí se zbráborat i když zkraje dost prohrává.

A ty hlášky. „Hmm, tak to bude pochoutka, chlapečku. Máš čeuvy? Měním na zelí.“

Mišák je rana chlap.

Héra tu byla v pohodě. Ale Pirátskej se stejně zase nevyhnul vysvětlování, že amstaf, ač původně bojový plemeno, není žádná vraždící bestie.

Podlézací dráha

Při tom mizerným počasí a všech možných dětských nemocech zbývaly jen indoor aktivity.

Takže hodně komplu, karet, pexesa, jídla, kafe a prndání. Nečekanou odpolední celotáborovou zábavou byla ale podlézací dráha, vyvinutá původně pouze jako svodka Andulčiny přebytečné energie.

Track view: start u gauče, pod krbovou rourou poängův podlez, o dva metry dál přeskok gumového koně, běh kolem baru proti směru hodinových ručiček, na kuchyňském exitu stolkový podlez (Andulka měla přelez), běh kolem stolu (proti směru ručiček), na jižní straně stolu překážka zvaná irská židle (podlez židle) a sprintem zpátky ke gauči.

Běhali jsme to dobré dvě hodiny.

Konečné pořadí, vítězné časy:

Nazúčastnily se Marke, jíž jury z bezpečnostních důvodů nepustila na irskou židli a Adél, která ještě neumí skákat přes koně. Bez časomíry běžela i Héra, pro kterou soutěžit s námi dvounožci, tzn. živočichy nižšího řádu, samozřejmě bylo pod úroveň.

Moje erzety byly totální trága, retardovanej tuleň, krokodýl ve vaně, spíš kulturní vložka než soupeř.

Málo sněhu

Letos je to se sněhem smutný. Silničáři nemají nic moc do čeho zajet. Loni, když jich bylo třeba, jezdili klasicky jen ve čtvrtek a na podzim. Letos šmejdí, i v neděli jezdí čtyřikrát denně a zbytečně si odírají pluhy o asfalt.

Panorama

Lidi se v zásadě dělí na tři skupiny. První skupina se nedívá na Panoramu ráno na ČT2, druhá skupina se na ni dívá a ta třetí se na ní dívá live. Holky jsou třetí světová skupina.

Nová hračka

Partner SB270

Svědci na Skypu

Děda nedal jinak, než že mám zveřejnit jeho fotku, jak vypadáme na monitoru, když jsme při skypeování před kamerou nasáčkovaní všichni.

Strážní Věž a Krakonoš s Vámi, bratři!

Pusu na cestu

Adél si teď ráno hlídá, když odcházím do práce a jak to vypadá, že jsem před odchodem, tak nastavuje pusu, aby dostala pusu. Nejdřív pusu a pak chce ještě udělat jáji (rádi). Pak pokračuje, ukáže na Andulku a pobízí mě „kaky, kaky“ (taky, taky), takže celou proceduru ještě s Andulkou, pusu a pomuchlat. No nic proti. Pak už Adél čeká a zkouší, jestli nezapomenu taky na Yahoo, takže hned točím k ní, pusu, áno ještě pomuchlat („… a na patřičných místech trochu přitlačit…“), pak už točím kurz směr chodba. Adélčin rituál mi dále přikazuje ve dveřích se otočit a zamávat „pá, pá“, Adél signál opětuje. Než se obuju, stihne ještě doběhnout na chodbu. Tady dostanu ještě jednu pusu už bez muchlání a opouštěje dům, ještě jednou se musím otočit a zamávat „pá, pá“. Není to tak jednoduchý, jak se to píše, ale už to mám dá se říct zmáklý.

Den začíná, jsem pozitivně vybuzen na 125 %. Už jsem ty pocity zažil.

Need for Speed

V dobách nemoci se toleruje hraní na komplu, Ježíšek nadělil dvě dětské hry, Havran Rick a ještě něco. Jenže co naplat, „Ninety-four county, we've got a speeder over limit here…“ to není.

Andulčino auto tohoto týdne je „uetdočvajpe“, před 14 dny to bylo „blekševuolejkouvet“.

Pozoruhodný na tom je, že i Adélka tuto hru žere. Baví jí koukat jak Andulka závodí anebo bohatě stačí pustit jí úvodní intro (viz video, pokud na tom někdo najde cokoliv, co přitahuje dvaadvacetiměsíční HOLKU, tak může do vzkazovníku).

Už jak vidí kulaté logo Electronic Arts, jak zhasne, tak je v sedmém nebi. Intro trvá asi minutu a když se nešáhne na klávesnici, běží to pořád dokola. Adél u toho trčí i půlhodiny.

Intro odjinud

„…a teď už předávám slovo do Českých Budějovic, kde máme naší reportérku Marcelu Krásnou, Marcelo, slyšíme se?… Marcelo?… Marcelo?… Slyšíme se?… Marcelo?“
„Ano Bohouši, zdravím do Prahy.“
„Marcelo?…“
„Ano, já slyším dobře, haló.“
„Marcelo?… Slyšíme se?“
„Ano, takže dobrý den, situace tady na náměstí…“
„Marcelo?… Slyšíme se?“
„Ano, slyšíme se, takže ještě jednou, dobrý den odsud z Budějovic, situace…“
„Marcelo?“
„… tady na náměstí… Ano? Já zdravím do Prahy z Českých Budějovic…“
„Marcelo?… Slyšíme se?… Tak spojení do Budějovic se nám v tuto chvíli nedaří, zkusíme se mezitím spojit do Plzně za naším reportérem Otem Trampotou. Oto, dobrý večer do Plzně, máš pro nás nějaké nové zprávy?“
„Ano, dobrý večer. Tak, tady se situace opět přiostřila…“
„Promiň Oto, já teď dostávám signál z režie, že se podařilo navázat spojení do Českých Budějovic, předávám tedy v tuto chvíli slovo Marcele. Marcelo, dobrý večer, ty monitoruješ situaci na jihu Čech, jak bys zhodnotila poslední vývoj?“
„Dobrý večer, tak tady na náměstí v Českých Budějovicích napadl za poslední čtyři hodiny další centimetr sněhu. Je tu teď se mnou náměstek primátora a náčelník dispečinku Technických služeb…“

Vědělo se o tom pět dní dopředu, že bude sněžit. Že bude sněžit možná i celé dva dny nepřetržitě! Och! Really!? Wow! Fakinvedr! Madrfakr!

Celkem předpokládaně nenapadlo ani 15 cenťáků. A stejně si zprávaři hrají na drama.

Koukám na zprávy jen asi tak jednou za měsíc. Dobře vím, proč ne častěji.

Zkolaudováno

Kolaudace

Od pátku máme zkolaudováno, vinou Cyrilla bych to skoro zazdil.

Obálka s modrým pruhem, povolení k používání, kolaudace, tečka.

Tečka.

Před začátkem stavby mi každý doševši papír zvedal náladu, byl poslem dalšího postupu.

Jak šel čas, stal jsem se netečným. Dokumenty, povolení, oznámení, vyjádření, potvrzení vnímám dneska stejně jako měsíční výpisy z účtu. Byly, jsou, budou, jejich obsah znám v hrubých obrysech dřív než je otevřu.

Podklady pro stavební povolení na domek mi před třemi léty přišlo jako hustá honička.

Shánění stavebného povolení na čističku teprve naznačilo pravý rozměr věcí. Proti němu bylo stavební povolení na domek milou konverzací u kafe jedno odpoledne měsíčně.

Vzpomínám si, že jsem se na kolaudaci těšil. Teď ji mám na stole a najednou přemýšlím, proč jsem k tomu tak vzhlížel. I přes ten kiks s tepelným čerpadlem, který kolaudaci notně oddálil, všechno stejně svědčilo, že to normálně dopadne. Od jisté doby mi vůbec přišlo, že otázkou není zda-li, ale pouze jen kdy.

Možná jsme měli štěstí na lidi. Před stavbou jsem byl varován před byrokracií, bazírováním na blbostech, arogancí, pohodlností. Stavební úřad měl být vlajkovou lodí všech vyjmenovaných nectností. Píšu měl být, protože u nás to byl ve skutečnosti nejpružnější bod všech řízení. Měla nás na starost taková fajn holka, všechno jelo bez jediného prodlení nebo obstrukcí.

Zdlouhavá jednání byla spíš s polostátními firmami, ČEZem, Telecomem nebo Vodárnami. Z úřadů byla liknavost pouze na straně těch, které se speciálně účastnily řízení o čističce, odbor ŽP MÚ v Žamberku si dal záležet. Nicméně s většinou firem jednal v případě nějakých záseků stavební dozor. On byl po stavebním úřadu druhý, díky němuž mi od jisté doby ani nevytanulo, že bysme se kolaudace neměli dočkat.

Tož tak.

Holky

Holky jsou zas nemocný. V prosinci jsem říkal, že od září nebyl měsíc, aby jedna z nich nebyla nemocná. Dnes říkám, že není týdne, aby jedna z nich nesmrkala, nekašlala nebo neměla teplotu. Na to snad musí být nějaký speciální školení! Nebo já nevím, kde děláme chybu.

Měly nakázanou postel. Hrály karty.

Marke

Nutil jsem Marke, aby mi pózovala s bříškem.

Orkán Kyrill Aktualizováno

Na idnesu jsem se dočetl, že ten hukot dneska v noci má i své jméno. Kyrill. Mám pořád tendenci číst to Cyril. A taky mě to příjde mírně úsměvné, takové eurounijně byrokraticky důležité, dávat jména orkánům. Když můžou ve Státech třikrát za rok protočit na jménech tornád celou abecedu, tak my to budem dělat taky, i když tu nic podobného často nebývá a stačilo by možná říkat tomu Orkán leden 2007. Tipuju, že v Komisi pro orkány Meteorologické rady při Evropském parlamentu je 7 komisařů, kteří teď po 8 letech mohli dokázat, že ustavení jejich komise nebylo marné. Sešli se na první schůzi a vymysleli jméno pro orkán.

Už dost přeháním, takže k věci.

U nás ty nejsilnější poryvy byly ve dvou vlnách. První od 22.20 do 22.40 h. Druhá začala ve 2.30 h, kdy nás probudila a ve 4.45 h dosáhla takové intenzity, že jsme vylezli z postelí, protože jsme měli pocit, že po střeše se kutálejí cihly a tašky letí do Čenkovic. V 5.05 to nejhorší pak povolilo. Od té doby už zase jen běžné nárazy. Už jsme ale moc neusnuli.

Výpadky proudu nebyly žádné, v celku na tom byli mnozí určitě hůř.

Aktualizováno 12.40 h
Škody: Po celé obci jsem viděl jen jednu z části odtrženou střechu a po různu pár zhozených eternitů. K mému údivu i na naší fungl nové, 2 roky staré střeše byly mírné následky, asi deset načechraných tašek a jedna taška prasklá. Na tyhle věci tu ale máme Knight spaceIL ridera, který většinu napravil hned a zbytek dokončí v pondělí.

Sandra, mamijó a tatitó

Dneska mírnej šok ve školce.

Byla tam Samantha s maminkou a se svojí mladší sestrou. A jak že se jmenuje mladší sestra Samanthy?

No ano, Sandra.

Velikostně vypadala, že od září začne chodit do školky taky. A to tu pak bude pěkná VIP školka. Možná, pokud Vaše dítě nechodí s někým jako Modern nebo nejhůř Talking, tak už k nám snad ani nejezděte.

Adélka

Adélka dělá mírné řečové pokroky v mezích zákona. Začala nám říkat mamijó a tatijó anebo zkráceně mami a tati. Andulka, když se kdysi odpoutala od prvotních ma-ma ta-ta, říkala maminó a tatitó.

Andulka

Andulka nadále eskaluje nátlak, aby se narodil kluk. Stejné požadavky měla i před dvěma roky, jenže Adélka je Adélka a ne Toník, je k nám tedy teď mnohem tvrdší.

Mimoto za námi obden chodí s populačním rozpisem, který pro nás zdarma vypracovala. Snaží se nás dokola získávat pro svoji myšlenku, že optimální počet dětí v rodině je pět. Marke tohle těhotenství zmáhá víc než ty předešlé a tak ze svého lidoveckého programu prozatím neslevila ani o kus.

Mě těhotenství samozřejmě zmáhá ještě mnohem, mnohem a daleko víc. Práce, školka, doktoři, večeře, koupání, spaní, u všeho jsem teď jednička. Z důvodu častých Marketiných nevolností nejsem naštěstí večer žádán tak často, následkem celodenně zaplněného skedžlu tady zřejmě pokaždé jednička nejsem a to jediné bych jako fakt neunes už unesu.

I přes tyto objektivní těhotenské problémy se ale musí nechat, že dětská výroba je na začátku pořád fajn proces, škoda se o to potěšení připravit, Andulčiny návrhy na další výrobu mi ženou vodu na mlýn.

Ovšem donesla se nám novina, chodí prý po kraji chlapík s mastičkama. A říká se, že když se tím člověk pomaže na patřičných místech, tak pak může a nejsou z toho děti. Říká se tomu anatokoncepce. Rozkoš bez dětí. To by bylo terno, kdyby se ten maník stavil i u nás.

Jestli to bude fungovat, tak se bez okolků přidám k Marke. Za těchto okolností pak tři děti bohatě stačí. Andulce začnu po večerech vyprávět o Číně, o socálně populačních disproporcích, na tyhle termíny Andulka slyší. Dokud sama nepřepracuje ten poměrně náročný dětský výrobní program, který nám původně připravila.

Ad foto: Dostali jsme od Pirátů výhonek Banánovníku. Tato rostlinka teď celkem odpovídá mé letoře. Je pořád nerudně zelená a vyžaduje denně sprchu.

Carculca & Clown

V neděli byl karneval v tělocvičně. Ten byl veřejný.

A ještě před ním byl v sobotu u babičky karneval soukromý. Marta nevím jakou pákou všechny přesvědčila, že odpoledne je doma karneval. Z kazeťáku hrála boží Inka, děda šel za úchyla a nakonec byla i dost velká tombola.

A ještě jeden dík Martě za masky našich dětí. Obě masky byly její práce, letos jsme s Marke jako vizážisti-výtvarníci vyhořeli.

K+M+B 2007

Děda říkal, že toto jsou už děti podnikatelského věku. Že jsou fest na prachy, když viděl s jakou pokladničkou se vrátily.

Přišli jsme o Dakar

Marke od půlky října do půlky prosince přibrala 8 kilo.

Graf v těhotenské průkazce jasně ukazoval, že přibírat se může, ale že tady už to někdo přeťáp. Nejenže byla nad tou tlustou plnou čarou zobrazující průměr, ale začala atakovat i hranici snesitelné nadváhy, tu tlustou přerušovanou.

Marke její stav zneklidňoval jen mírně. Naopak mě naplňoval radostí.

Od jaktěživa jsem toužil sjet si rallye do Dakaru. Nikdy jsem ale neměl k dispozici pořádnou strojovnu, pořádnou konkurenceschopnou bytelnou mašinu. Až teď.

Karel svého času jezdil s tatrou šestikolkou. A já měl teď doma potenciál dokonce na čtyři nápravy!

Osmikolka. Ach! „… přepište dějiny, do Dakaru dojíždí jako první spaceIL na Yahootatra BV74!… unméglich, dazist ábr spejsil auf béfaufíruntzibciš… clouds of dust and sand, storm is forerunning the Lord of the Desert… no… oh fuck, it's the czechoslovak devil on his prettyfuckinggood devilwife…“

Schvalovačka v Granadě před třemi týdny dopadla. Marke měla čtyři nápravy, první dvě točný, zadní dvě na zdvojenou zátěžovku, nazávislý zavěšení, no miláček publika hned od startu, ikona letošního ročníku. Ze zadní kapsy kombošky mi koukal bičík, aby každej věděl, že máme i posilovač řízení.

Po rychlostních testech obdržela od senegalského fanklubu kmenové jméno Muhma-Shakha-Bah-arih (Ta, jenž předběhla Muchmašaku). Muchmašaka je bájný berberský velbloud, který dokázal urazit cestu z marocké Dakhly do Dakaru a zpátky za jediný den. Je to něco podobně neskutečného jako ten kolař, co vodkutálel za den kolo z Lednice do Brna. Akorát myslím, že ten velbloud byl u toho o něco střízlivější.

Bublina splaskla dnes.

Marke za poslední měsíc zhubla kilo a půl. Viděl jsem to dneska v ordinaci na vloči. A rázem je v grafu milimetr pod průměr!

Ukazovali mi taky ultrazvuk, miminko, jak se tam mrská, jak má nosánek pršáček, jak váží 1,9 kilo, délku chodidla jako hobit (nebo gogo? ) 6,2 cm, no prostě samý asi dobrý zprávy, jenže jako co z toho, když už nemám osmikolku. 21. ledna budou paprsky jitřního slunce, odrážející se od minaretů dakarských mešit, předním sklem oslňovat a vítat někoho jiného…

Zhubnout kilo a půl?! V tomto stavu?!! Přes Vánoce?!!! Marke?!!!! … Bobe upřímně, Nagano bylo hovno, teď přepište dějiny.

Fotky

Z analýzy fotografie jednoznačně vyplývá základní dietně technická chyba. Mám zvířátkovej den a plave mi tam kurva cibule! Lenka vzlyká.

Officiální autorizované foto

První pokusy a hledání úhlu záběru, který je ohleduplný k mému novému pupečnímu přírůstku.

Já a Gretzky

Je 20.08 h.

V 17.30 h Adél usnula u dědy, nechají si jí tam přes noc. Andulka a Marke šly před minutou spát.

Bojím se to vyslovit nahlas napsat tučným písmem, ale vypadá to, že mám opravdu něco přes 2 hodiny volného času. Spím či bdím?

Vánoce

Doma, dárek číslo jedna pro Andulku auto na vysílačku, pro Adélku Matoušův bagr. Brno, nejobletovanější dárek, Andulka elektrickej vláček a Adélčina panenka (spíš miminko, mluví brečí, pije, krká, prdí ale chou chou to není jasný pane, co je to?), Adélka mikrovlnka.

U Andulky nastal v pořadí oblíbenosti zvrat 29. prosince, kdy jsem si vzpomněl, že pod stromečkem nebyl ten stolní hokej, kterej jsme jí koupili dost v předstihu. Hokej jsme jí ještě ten den i s kvalitně vyfabulovanou historkou o zpoždění předali a ten odsunul vysílačku na druhej flek.

Osobní rekord

Osobní rekordy a velmi kvalitní jsem stihnul dva.

27. prosince jsem si dokázal během jedné hodiny koupit troje kalhoty!!! Není to v mé kariéře ojedinělý výkon, už na podzim 1991 se mi povedl podobný kus, také 3 věci, džíny, džisku a džisku-vestu během pouhých 40 minut! Ale přeci jen džiska a vesta nemají takové známky za náročnost, ty stačí jen oblíct a jít, troje kalhoty hodnotím výš.

Druhý osobák má s předešlým mnohé společné a odpovídá na všetečnou otázku vnímavého čtenáře, proč proboha náráz tolikero nových kalhot.

Když jsem kupoval ty poslední, k obleku, ptala se mě prodavačka na mé číslo. Vzpomněl jsem si, že před svatbou jsem kupoval velikost 50 s pasem 86 cm. Dodal jsem ale hned, že hlavní důvod mé návštěvy je, že ty svatební, Rozárko, už nedopnu.

Paní mě chytla do krejčovského metru.

Hambou jsem odvrátil hlavu stranou. Bokem na stěně bylo zrcadlo. Viděl jsem v něm, jak paní i s Marke zírají na ten metr a přemýšlí, jestli vidí dobře. V mlze jsem zahlédl i postavu Wayna Gretzkeho, s palcama nahoru, s jeho širokým úsměvem, jak se ke mně naklání a přátelsky mě poplácává: „Fascinating number, isn't it?!“

Jsem jeden cenťák od kulaté hranice. Hlavní vinu nese Lenka Kořínková a její klobásová kůra (to zná asi každej, to je to s tou klobásou pravidelně 4x týdně v deset večer před usnutím, zalít pivem až dvěma), nechápu, kde jsem vyrobil chybu nebo jestli jsem nenaletěl. Každopádně vím, že už se nedá spolehnout na nic.

Můj boj

Jsem spravedlivě nasrán a se stavem věcí jsem začal bojovat souběžně na několika frontách.

Je možné, že se tu teď ve větší míře začnou objevovat fotografie mé maličkosti velikosti v pózách, které mne budou ukazovat stále krásného.

Ihned jsem taky prolezl parfumerii, vybíral jsem něco velmi neoddolatelného. Finální rozhodování bylo mezi Davidoff Cool Water Deep a Hugo Boss, z těchto dvou mi přišlo, že táhl nejtěžší sexhunting. Huga mám ovšem dojem si pořizuje každej junior manager z prvního platu, takže nakonec jsem vzal toho rusáka. Toho si teď denně rozprašuju na pupek. Snažím se tak Marke vtlouci fakt, že věci, které na první pohled nevypadají, jsou na druhý pohled a s nadechnutím rafinovaně sexy.

A klobásku jsem přesunul na třičtvrtě na pět. Jsem blbec přehlédl, že když je zvířátkovej den, tak je tam stanovená omezená doba příjmu jídla. Piva jsou součástí pitného režimu, mohou se ponechat jak jsou, ty už tomu potom nijak nevadí.