www.spaceIL.net

Fotky

Nejdřív děti u mně v aťasu. Adině někdo v pátek dopoledne vyhrabal moje 20 let starý brýle, Adina je nosila celej víkend. A poměrnou část soboty je měla dokonce na očích.

Za výrazné asistence pomocné technické brigády ze Štatlu jsme začali před křtinama poklízet na zahradě.

Soudruzi nezklamali naši důvěru, dřeli jak mourovatí a proto si po práci zasloužili na pískovišti trochu piva. Nealkoholického piva pochopitelně, protože zase takovou důvěru jim naše pokrokově rolnická rodina dát nemůže.

Karel a já

Karel není beran, ale stepní koza převlečená za berana. Nepije a trávu žere zásadně vždycky tu nejsušší. Ale je mlsnej. Pokud je člověk na dostřel, chodí Karel automaticky kontrolovat, jestli by se pro něj v rukách nenašlo něco extra na zub. Chce-li si člověk u Kódla udělat to nejlepší oko, přinese si s sebou minimálně šest kusů jablek nebo hrušek. Pokud člověk v rukách nic nemá, Karel není zvyklej přijímat návštěvy, které přichází s prázdnýma rukama a začne aspoň ohlodávat všechen oděv, kalhoty, košile, ponožky atd. A pokud se k němu člověk skloní, začne okusovat tváře a zkracovat vlasy.

Karel taky jak roste, začíná mě zaměstnávat představama, jak co nejlíp naložit s jehněčí panenkou. Samo, že něco prubnu na steak. Ale jak co nejvypečeněji naložit s tím zbytkem? Dneska jsem koukal, jak hezky zrajou šípky. A říkal jsem si, co takhle naložit Karla na pár dní do jalovce a tymiánu a pak z něj nadělat medailónky a k tomu si dát šípkovou a houskovej knedlík?

Andulčiny 5. narozky

Andulka dostala vyváženou sadu velmi užitečných dárků. Baťoh (ze Stockholmskýho kongresu, velkej jak kráva, může v tom nosit i noty na klavír), žehlící prkno, knížku o všech kytkách, co jich kolem kvete, krásný supr triko a silonky, policejní stanici s heliportem (se čtyřma angličákama a s vrtulníkem), sešit s úkolama, počítačovou hru, DVD Ať žijí duchové a Mach se Šebestovou a taky dostala opravdový fotbalový chrániče.

Aby si opravdu někdo nemyslel, že jsme padlí na hlavu a že se vyžíváme v tom, že holka chodí na fotbal. Žádnou ze zásadních fotbalových potřeb nemá od nás, my jen v úžasu zíráme. Nejdřív repre dres od Goldschmieďáků, pak kopačák Nike od Berta a teď chrániče Lotto od Marty. Od nás má akorát ty červený kraťasy ze sekáče za 10 kaček, co si z nich udělala jakože zbytek dresu. Ale zřejmě vyměknem, přestaneme prodlužovat soutěž o kopačky a hodíme to na Ježíška. Ale samozřejmě žádný Umbro, dostane takový ty běžný žlutočerný, co vypadají už čtyřicet let stejně. A výbava bude v cajku.

Oslava trvala někdy od tří hodin skoro až do osmi a kvůli chráničům byla do programu operativně zařazena fotbalová vsuvka, protože Andulka musela ty chrániče jít odzkoušet. Marke jí udělala z mých ponožek štulpny, hráli jsme na hřišti skoro do sedmi a pak skoro do těch osmi ještě řádili všichni šputi doma.

Gratulace začaly venku, když jsme čumákovali u Karla

Oficiální fotky. Zleva #5, #4, #3, #2, #8, #6 a #1. Chyběla Rumburaka Barburaka (#7), toho času spící.

Andulka testuje prkno i chrániče zároveň.

Toto jsou sestřenky po víc jak 2 letech.

Zleva #7, #6, #5.

#7, #6, #5, #4 a #1

Babina neměla dobrou náladu, její kadeřník je na Maledivách, takže musela jít k nějakým břídilům, kde jí to stálo jen 18 kil. No z toho by byl každej mrzutej.

My jsme po oslavě zneužili au-pair z profi brněnské agentury a šli jsme sobotu dorazit na zábavu. Měl jsem už nevím kolik piv, taky gulinu, fernety, dělal jsem machra a tančil jsem polku doleva, Marke v tombole vyhrála kilo kořenové zeleniny a švíca pytel vlašských ořechů. Hlavní cenu, pytel brambor, po kterým jsme dost pásli shrábl někdo jinej.

Dneska jsme tu sobotu jeli prodýchat na Suchák, Andulka si ještě rychle ráno přežehlovala dres.

Adina občas trucovala, Andulka s sebou tahala novej baťoh (vypadá v něm jak prvňáci, když jdou do školy a mají tašky větší než jsou oni sami), dokonce jsem nafotil aranžmán. Byl jsem z večera dost zpařenej na to, abych dnes dodržoval svý obvyklý foto zásady.

Modrý oči

Vilda má krásný modrý oči.

Možná je teda nemá až tak moc krásný, ale protože je v rodině jedinej, kterej je má vyloženě do modra, příjdou mi hezký.

Já s Adinou máme zelený, Andulka kaštanový a Marke modrošedý (víc šedý než modrý).

Vilda má odstín něco mezi briliantovou modří a azurovou. Zhruba někde mezi #252a4d a #383860.

Já se tu barvu snažím pořád chytnout, ale furt to není ono. Poslední série z dnešního poledne, ale zas je to o ničem. Huh!

2816 dní

Věděl jsem, že letos v druhé polovině roku příjde den, kdy od mojí poslední vykouřené cigarety uplyne přesně taková doba, jaký byl čas celé mé životní kuřácké etapy.

Jako senior partner Kanceláře pro memorování nepotřebných údajů a taky jako speciální konzultant s aprobací k výpočtům neužitečných volovin jsem si hravě zjistil, že tento den připadá přesně na dnešek. Úplně nejpřesněji ta doba uplynula dnes nad ránem mezi půl pátou a pátou hodinou.

Na začátku byl Velbloud

První válec jsem vykouřil v pátek 15. dubna 1992 někdy mezi 7. a 8. hodinou večerní. 15. duben si pamatuju, protože už první rok jsem se k tomu vracel a pořád počítal, jak dlouho kouřím. Bylo to s Davidem na Roli a byla to Camelka.

V průběhu večera jsme se přesunuli někam k Semálu. Tam jsem v nějaké knajpě za večer stáhnul Čenichovi půl krabičky Spart a definitivně jsem potvrdil přihlášku ke kuřákům.

Začal jsem se účastnit kuřáckých sešlostí, které se odehrávaly před školou o velkých přestávkách, začal jsem si kupovat kusovky. Pak jsem si začal v pátky do Alterny kupovat krabičky. Po dvou měsících už jsem si krabky kupoval i v jiný dny.

Po prázdninách, když jsme byli s gymplem ve čtvrťáku na výletě v Praze, jsme s Jožou kouřili na ubytovně. Byli jsme natažení na postelích, nepřezutí a s popelníkama na prsou (s lampou Pražské vodky na stolku mezi postelama). Ovládal mě neodbytný pocit, že jednu ze zásadních slastí života už mám v kapse.

Superstar

O necelý rok později, když jsem byl přes prázdniny po matuře na brigádě na prýglu na parnících jako lodník, fučel jsem krábu červenejch Marlbor denně. Na převlíkací skříňku mi kolegové lodníci a staří mořští vlci, kteří se v průběhu života z úsporných důvodů prokouřili ke Startkám, napsali centrofixkou Marlboroman. A já se cítil jak Harmonika tenkrát na Západě. Aniž jsem to v tu chvíli tušil, prožíval jsem právě vrchol své nikotinové kariéry.

S posledním zaklapnutím skříňky v přístavu a s přesunem do Prahy zmizela romantika, začal pragmatismus a utahování opasků.

Bývalá superstar

S přechodem na vejšku jsem přesedlal na lehký Petry, lehký Bora, L&M nebo Westky a zpomalil jsem v průměru asi na tři až čtyři krabky týdně.

A takto už to vydrželo zbylých šest let. Fádní.

Kouřil jsem v autobusu, v šalině, na eskalátorech, na lodi, na střeše hotelu, na velbloudovi, na poušti, na záchodě, v koupelně, v posteli, ve spacáku. Nikdy jsem si nezakouřil v metru a v trajfu.

Posledního páva jsem si dal před půlnocí na Silvra 1999. Bylo mi čerstvých 25 let. Moje kuřácká éra trvala celkem 7 let, 8 měsíců a 15 dní.

Bono, smoke with me

V průběhu té doby jsem za sebou měl jeden větší neúspěšnej pokus přestat. V roce 1997 jsem nekouřil víc jak sedm měsíců, od Novýho roku do srpna.

14. srpna přijeli na Strahov U2, ke krabičce Marlbor tam dávali zadarmo takovej velmi kůl zapalovač. Říkal jsem si, abych měl dámám připalovat něčím stylovým, koupim si krábu jen kvůli tomu zapiku, krábu zahodím a zapik si nechám (až takto moc naivní jsem býval). Pak mně ale tý kráby bylo škoda a když hráli jakousi tesknou melodii a Bono si na podium z publika vytáhnul nějakou holku, zapalovali si tam navzájem a pobafávali, zapálil jsem si taky. Stáhnul jsem z té krabky asi půlku, zbytek jsem furiantsky a sebevědomě po koncertě věnoval malé Kláře.

Jen malá odbočka, kterou si neodpustím. O čtyři roky později Klára zemřela na rakovinu. Přímou souvislost s kouřením to asi nemělo, protože to nebyl karcinom plic, když jsem ale teď dával dohromady vzpomínky na kouření, uvědomil jsem si poprvé tuhle blbou souvislost s nedokouřenou krabičkou. Než se po koncertě banda u metra na Národní rozdrolila, nabídl jsem poloplnou krabku do placu. Šáhla po ní Klára. Zemřela tři měsíce po naší svatbě s Marke. Byla to rozumná fajn holka, milej člověk. Byla pozvaná na svatbu i se svým klukem, ale nepřišli, už tehdá jí bylo fest blbě. Bylo jí dvaadvacet.

Řízené kouření nefachčí

Týden po U2 jsem byl v hospě, nabídnul jsem si od někoho a vykouřil jsem jich asi pět. Líbilo se mi, že jsem vlastně celej týden nekouřil, teďko jsem na pivu, tak si pohoda zapálím a jinak normálka nekouřím.

Tomuhle systému jsem říkal řízené kouření a od jakživa, co jsem řešil, jak to s kouřením udělat tak, aby si vlk zakouřil, ale plíce zůstaly celé, jsem k tomuto vzhlížel jako k ideálnímu stavu. Dokázat kouřit jen velmi příležitostně, dejme tomu pět až šest krabiček ročně. Toto množství považuju ekvivalentní dvěma deci vína nebo panáku slivky denně. Prostě vychutnávání slastí života, ale jen tak, aby to neškodilo.

Dost brzo jsem ale zjistil, že moje letora je pro řízené kouření vyloženě nevhodná. Řízené kouření se po třech týdnech zvrhlo do starých kolejí, ke čtyřem krabičkám týdně.

Končím

Naplánoval jsem druhý útok. Koncem millenia jsem byl namakanej, bike a plavání v každou volnou chvíli, kouřil jsem jen u piva, zhruba krabku týdně, to se na útok dobře hodilo. Bál jsem se, že dalším oddalováním pokusu bych si snižoval šanci, že se k němu vůbec kdy odhodlám a strašil mě i pocit, že pokud se mi to nepodaří na podruhý, nemuselo by se mi to podařit už nikdy.

Doslov

Mám to v kapse, proto se mi na to teď dobře vzpomíná.

V prvním roce nekouření jsem kouřil ještě asi třikrát, ale všechno to bylo v závěru nějakých paření a kdyby mi to pak po ránu někdo nepřipomněl, ani bych o tom nevěděl. Kouřil jsem jednou dokonce i v druhém roce nekouření, to bylo zřejmě opravdu naposledy, co jsem kouřil (pokud nepočítám sny, ve kterých kouřím dodnes). Bylo to asi týden po tom, co jsem Marke požádal o ruku (únor 2001). Šel jsem to s budoucíma švárama zapít. Setnuli jsme se parádně, Marke mi ráno říkala, že jsem z hospody dorazil s rozkouřeným cigárem. Musím jí věřit, protože já si to nepamatuju.

Tyhle nevědomý úlety ale na zcestí nevedly, proto je do kuřáckého období už nepočítám. Chuť pořádně si zaválcovat mě občas pořád přepadá, nejvíc o letních večerech na zahrádkách nebo na pískovišti. Ale dá se to ustát. Hodně teď už pomáhá ta dlouhá doba, kterou mám za sebou jako nehulič.

Good luck všem dalším, kteří se rozhodnou vykročit na stejnou štreku.

Jo, a řízeným kuřákům navždy nepokrytě závidím.

Fotky

Nafotil jsem tuhle něco bez blesku a to, když vyjde (=je to ostrý a není to tmavý, průměrná úspěšnost asi tak jedna ze sta), to já fakt děsně rád.

A ještě Adinka s vysílačkou.

McLaren

Můj nejdelší fanouškovský vztah vůbec. Fandit McLarenu jsem začal ještě dřív než Kometě nebo FC Brno. F1 jsem sledoval od roku 1984, v posledním úspěšném roce kariéry Nikyho Laudy.

McLaren jsem si k fandění vybral z čistě racionálních důvodů. Jednak se mi nejvíc líbily jejich auta (tenkrát byly v bíločervené kombinaci a s velkým nápisem Marlboro na zadním křídle), za druhý jsem byl dost hrdej, že už neříkám emcélaren, ale že umím zkušeně vyslovovat „mekleren“ a za třetí, protože v nich jezdil Mikylauda.

McLaren je jediný z mých koní, který tu byl z mého hlediska od jakživa a který je tu pořád.

Kde už dnes jsou Kratochvílová, Lála, Ploc, Králík, Gullit, Zurbriggen, Mečíř, Ben Johnson, Wittová, Pippen, Senna…

Za těch víc jak dvacet let jsem samozřejmě pochytil všechny nutné atributy, které musí každý člen našeho bratrstva vykazovat. Hlavně teda považovat za svůj druhý domov Silverstone a pak taky navěky a zavile nenávidět ty rudé psy z Maranella.

Svůj fanouškovský vztah mám víc k týmu než k jeho jezdcům. Většina mých ever oblíbených pilotů samozřejmě jezdila část kariery za McLaren (Lauda, Senna, Hakkinen, Couldhard), ale třeba takový Alain Prost, i když udělal v McLarenu třikrát mistra světa, mi lezl krkem jako nikdy nikdo. Když se dokonce na sklonku osmdesátých let bil o titul s Mansellem na Williamsu, byly to jediné okamžiky, kdy jsem McLarenu fandil jen s velkým sebezapřením.

Vzhledem ke všemu výše uvedenému je tedy mou svatou povinností nezávisle a objektivně konstatovat, že toto jsou jen zlé větičky a falešná slovíčka a pokud tomu někdo věří, tak ať ho schumacherova husa kopne a kdo lže ten krade a do frrri se hrabe.

Druhý trénink

„Mladší přípravka za mnou.“ zahlásil trenér a zamířil na půlku hřiště, kde trénujou špunti. Špunti vzali balóny a začali se pomalu šourat za trenérem. Jen Andulka vzala balón a v těsném závěsu za trenérem jásavě poskakovala jak zajíc v Jen počkej!, když jde nakupovat melouny.

První trénink Aktualizováno

Tak jsem právě zavedl Andulku na první trénink. Po těch deštích z minulýho týdne už se nemohla dočkat, teď v pondělí začalo zase pršet (hodinu před plánovaným začátkem) a Andulka ze stavu flustrace přecházela plynule do deprivací. Dnes už to ale dopadlo.

Nechal jsem jí tam. Samozřejmě je suverénně nejmladší, ale naštěstí tam není jediná holka. V mladší přípravce už jedna je, ta teď začala chodit do školy a je po Andulce druhá nejmladší. Andulka půjde do školy za dva roky. Ještě jednu holku jsem viděl mezi mladšíma žákama, tak zaplaťbůh tam Andulí není úplný exot.

Když jsem odcházel, viděl jsem je, jak se začali rozvičovat, protahování, dřepy, kliky, prostě klasika, za posledních 22 let, co jsem byl poprvé na tréninku já, se z úvodní části trénování nezměnilo nic (obzvlášť dřepy a kliky mi vyvolaly skoro živé vzpomínky).

Nejhorší je, že když si ten její fotbal proberu trochu pod povrch, až do dneška jsem to vnímal jen jako zajímavou kuriozitu, příhodnou pro pobavení, když se dává k dobrému něco, co není u dětí úplně běžný. Zájem o fotbal u holky, dokonce u malé holky, byl vděčné téma. Že to dojde až do tohoto stavu, že sama od sebe vyžaduje chodit trénovat, že dokonce souhlasila i s tím, že v průběhu tréninku tam bude sama!!! (loni na klavíru jsem s ní musel být na hodině po celou dobu výuky), popravdě mi to začíná připadat opravdu podezřelý, že opravdu máme doma takovouto úchylku.

Je fakt, že když začala jevit velkej zájem o balón a strašně ráda si kopala, snažil jsem se jí postupně připravovat i na stinné stránky fotbalu. Když jsme se obehrávali, minimálně každých sedm osm minut jsem jí zezadu podtrhl nohy nebo nenápadně přistrčil, aby sebou švihla a aby si v tom nadšení uvědomovala, že fotbal může i bolet. Aby nežila v představách, že fotbal je balet a kdyby to náhodou došlo až tak daleko, že by skutečně začala hrát, tak aby nebyla zaskočená realitou, strkanicemi a fauly (obzvášť při její křehčí povaze). Ale že na to opravdu dojde, že opravdu začne trénovat, o tom jsem si vždycky myslel svoje a pokud jsem o tom mluvil, tak opravdu jen ve velké nadsázce.

Za tři čtvrtě hodiny si pro ni půjdu. A fakt mě zajímá, co mi o tom trénování poví.

20.52 h Aktualizováno
Když jsem se blížil ke hřišti, ještě dohrávali fotbálek. Andulka se k balónu za celou dobu, co jsem přicházel, nedostala, bylo mi jí trochu líto. Ale jen trochu. Jsem rád, že je hozená do vody a že má možnost zjistit, že pokud nezačne sama plavat, tak že si nekopne. Že za ni nikdo plavat nebude.

Sebevědomí a jistota v mezilidských vztazích jsou její nejslabší stránky a čím dřív se začne otrkávat, tím líp pro ni.

„Bylo to hezký.“ byla odpověď na mou první, nejdůležitější otázku. „Akouát pši fotbale jsem si kopla jen dvakuát. Nikdo mi nepšihuál.“
„No jo, musíš víc běhat za balónem a snažit se. Já jsem vás chvilku viděl a přišlo mi, že jsi po tom balónu moc nešla.“
„Hm, možná.“
„Další trénink je v pátek. Půjdeš?“
„Já vim, pšece! No, půjdu.“

Ještě víc než upevňování sebevědomí na tom ale oceňuju, že bude mít pravidelnou zábavu na čerstvým vzduchu. Jenom kvůli tomu budu vděčnej za každej rok, kterej u čutání s nadšením vydrží.

Leteckej den

Na CIAFu jsme potkali duo Čény&Kačény.

Jinak Andulka začíná být hlučnější než strýc Pepin. Což o to, u nás na pláních se to tak nepozná. Dobytku na pastvinách hlasitější projev nevadí, Karlovi ani králikům taky ne a k sousedům máme barák zády. V šalině už je ale slyšet, že to děvče není zdejší. Na leteckým dni měla Andulka slušnou konkurenci, žebříček hlučnosti dopadl takto:

1. F-16 (na forsáž)
2. L-159 (při fingáč útoku)
3. Andulka („Tatínku, tatínku, kdy bude další stíhačka?!“)
4. Mi-24
5. Mi-17
6. místní amplióny

Za holkama je vidět největší letošní statická atrakce, bombardér B-1B Lancer, kterej vypadá jako o něco menší Concorde. A je zřejmý, že bombové munice se do něj vejde jen co je pravda. A ještě zajímavější je, že ji dokáže dopravit i na mezikontinentální vzdálenosti. B-29 s atomovou pumou pro Hirošimu vzlétl z Tinianu vzdáleného od Japonska 2000 km, tento zmenšený Concorde by mohl letět přímo z Pearl Harbouru.

Nejmohutnější exponát na letišti, čtyřmotorový těžký transportní letoun C-17 Globemaster se se svým 52metrovým rozpětím nevejde do běžného objektivu. Globemaster má mírně tupý, přesto ale moderní a pěkně prorýhovaný čumák.

Tak dlouho žadonila

Andulka je teď v několikadenní flustraci.

V sobotu na glgačce jsem narazil na Jardu, co trénuje fotbalovou přípravku. Poptal jsem se, stejně jako před rokem s klavírem, od kolika let se tak děti berou na fočus. Andulka totiž průběžně od jara žadoní.

Jarda říkal, že Andulí klidně může dorazit hned v pondělí. Registračku může sice dostat až jí bude šest, ale registračka je to poslední, co Andulku momentálně zajímá. Zajímá ji především, kdy už bude moct hrát opravdickej fotbal, to znamená, že bude mít dres, na dresu napsaný FK Mi$trovice a bude tam opravdickej rozhodčí. Jarda říkal, že tyhle špunty pouští do zápasu i bez registračky a spolíhají, že nedají gól nebo na něj nepřihrají (aby nebyli v zápise o utkání). Jinak je to jedno. Špunti většinou góly nedávají, jde o to, aby se děti vyblbly a aby se plnily ty dětský sny, o dresech a o "opravdickým fotbale".

Tréninky jsou v pondělí, ve středu a v pátek od 5 do půl sedmý.

Andulka od té chvíle přestala vnímat svět, od sobotního večera ji nezajímalo nic jinýho než kdy bude pondělí za pět minut pět, aby mohla vyrazit na trénink. V neděli v Čermný se mimochodem chvíli obírala s Bertem. Když toho nechali, ptal jsem se jí, jak to dopadlo. A ona:
„Puohuála jsem pět tfi. Já ten tuénink fakt potfebuju.“

V ponděli pršelo a když prší, tak tréninky přípravky odpadají.

V úterý bylo krásně. Na klavíru byla poprvé sama, učitelka mi pak do telefonu říkala, že když tam byla sama, fungovala mnohem líp (takže od teď už tam začne bývat sama furt), akorát, že jí co chvíli opakovala, že se těší na zítra na trénink.

Ve středu pršelo a ještě foukalo. Když jsem Andulí vyzvedával ze školky, říkaly mi, že celej den nemluvila o ničem jiném, než že půjde po školce na trénink. Pršelo a foukalo do večera a trénink se nekonal.

Dneska chytla rýmu. Navíc zítra jedem do Brna takže trénink nestihne.

Když šla spát, říkala, že se stuašně moc těší na pondělí. Až konečně půjde na tuénink.

spaceIL si brblá

Začínám se poslední dobou dostávat do situací, že si musím vybrat, jestli mám nějakou událost 100% zdokumentovat nebo 100% prožít. Přičemž z povahy té události vyplývá, že souběh obojího je vyloučený, pokud se má dodržet ta stovka.

Jsem teď v období, že si vybírám ty prožitky.

Poslední dobou jsem prolezl haldy fotogalerií, fotoblogů a různých on-line podrobných fotodeníků. Mám pocit, že těchto věcí je dneska tolik, že každej stejně stíhá číst tak maximálně sám sebe. Mám pocit, že kvantita začíná brutálně drtit kvalitu. Obrázků, které kdyby zůstaly doma na disku, tak by je horko těžko někdo další postrádal, je skoro sto ze sta. Příjde mi, že je zbytečný nosit další dříví do lesa, obzvlášť, když pohled do mých starších zápisků ukazuje, že na tomto stavu mám taky podíl.

Takže i když jsme od sobotního oběda do nedělního večera byli všude možně, nemám jedinou fotku. Sobotní masoopíkání bylo letos dvaadvacáté, ve Výprachticích sedmé. Má cenu to fotit? Tak jasně, Matouš měl narozky, navíc měl echt matouší náladu a nastřílet něco zajimavýho z té první hustohusté půlhodinky by se dalo. Jenže jsem radši stál u roštu, točil maso a zhluboka dýchal.

Vrátili jsme se v osm večer, na hřišti byla celoobecní glgačka, 80leté výročí založení tělovýchovy. Táborák, udírna, pípy, prndání do půlnoci, letošní léto minimálně 6. komunální pařba na hřišti spojená s výročím něčeho.

V neděli to bylo podobný. Byli jsme celej den v Čermný. Hezkej den, vyloženě příjemnej, děti se vyřádily jak jen mohly, my jsme občas blbli taky, bylo i dost času si dobře poklábosit. Tahat foťák a šaškovat s ním mi přišlo, že bych si ten víkend jen zbytečně komplikoval.