www.spaceIL.net

Před čtvrtou

Tak nám posunuli čas. Před posunem jsme vstávali před pátou.

A teď pozor soudruzi, přijde taková kontrolní otázka. Jak se po tom imperialistickým šoupání hodinama vyspí taková průměrná východočeská kojící soudružka? Nevíte? Tak já vám to povím naprosto přesně:
Uáááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááh…!!!
A někdy kůůrva ještě hůř!
A mluvit o jejím soudruhu manželovi, no to by plakali i soudruzi v gulagu v Sovětském Svazu, kdyby tam náhodou někde nějakej gulag byl.

Ale oni to zvládnou, soudruzi. A víte proč? No, protože jdou do toho prsama a protože jim to myslí politicky. Tak si to pamatujte, vy šmejdi!

Andulí a já

Jsou lidi, kteří umí dělat několik věcí současně. Dokonce je prý žen víc jak polovina lidstva. Britští vědci dokonce zjistili, že ty největší borky zvládají klidně tři až čtyři činnosti naráz.

Já umím dělat jen 0,5 - 1 věci naráz, záleží dost i na té věci samotné.

Jedinými výjimkami, které nepotvrzují pravidlo jsou následující čtyři kombinace:
1. Umím řídit auto a zároveň poslouchat rádio.
2. Umím jíst a zároveň číst.
3. Umím vysedávat na záchodě a zároveň číst.
4. Umím spát a zároveň chrápat.
Kdysi jsem uměl i kouřit a zároveň utíkat na šalinu, ale zapomněl jsem už jak jedno, tak druhý, natož pak tu dechberoucí součinnost.

A teď je hrozný pozorovat Andulku, která je v mnohých vlastnostech mojí mentální kopií. Často zadumaná, často duchem nepřítomná, často roztržitá, občas nesoustředěná. Schopná dělat naráz v průměru jen 0,85 věci.

Vyloženě zapeklitá situace nastane, když je před rodinou nějaký úkol a k jeho splnění vybere rodina ze svého středu právě nás dva. Za úspěch se považuje, pokud se vrátíme, máme všechno oblečení a máme-li nakoupený dva litry mlíka. Všechno ostatní, co se nám podaří splnit navíc je fajn bonus, kterého si ale rodina neužívá moc často.

Není to sranda, denně se konfrontovat se svým malým zrcadlem a ještě ho muset vychovávat. To je jak předělávat sebe sama. Příšerná výzva.

Fotbalovej mlíčňák mazák

Andulka hraje fotbal sotva dva měsíce, větší mlíko aby kde pohledal, ale keců má jak starý mazivo. Vedl jsem ji na trenál a Andulka vrčí:

„Doufám, že dneska nebude zápas.“
„Jak to?“
„Su z toho posledního ještě tak dokopaná…“

Pitný režim

V sobotu se mi povedlo dodržet pitný režim. Dostatečnej přísun tekutin je důležitej, podle britských vědců aspoň 2 litry denně.

Já jsem na to moc nedával pozor, ale nakonec jsem zjistil, že jsem vypil dokonce 2,3 litru.

Po snídani 0,3 l kafe,
po obědě pivo,
po svačině další
a po večeři dvě.

No. A ani to nebolelo.

Pár zpráv.

Andulka si v pondělí, po týdnu kývání, vytrhla první zub.

Vilda měl v pátek první chalec. Brambory s mrkví na kaši. Je vůbec s podivem, že po takovým nechutným začátku má vůbec někdo zájem pokračovat v jídle.

V žebříčku jedlíků prvních jídel se Vilda přidružil někam k Adině. Žmoulal to, převaloval, cosik i spolknul. Jediná Andulka kdysi od první lžičky bez problémů a ukázněně ládovala všechno, co se jí dalo.

První sníh

Čistě jen ze statistických důvodů musím zakopnout o tuto každoroční událost. Letos tedy velmi brzo.

Karel na sníh smutně koukal, ale pak začal stoicky, jako žirafa, ožírat poslední zelené listy z keřů u plotu.

Králíci dopadli hůř. Napadly tři čísla a bylo uznáno, že nadešel jejich čas. Teď už jsou na novém bytě. Mražák, druhé patro od zhora.

Adina si jako první všimla otevřeného a prázdného králičího domečku. Neviděla nás, jak je s Boem odnáším, takže kdybysme chtěli, mohli jsme na poslední chvíli uhnout a říct, že třeba králíci utekli do lesa. Ale nakonec jsme nevyměkli. Řekli jsme, že už jsou zabití, že nasněžilo a že by králíčci trpěli hladem. Vlastně podle pravdy.

Andulka se mnou zrovna ten den po ránu o tom diskutovala. Prosila, jestli by Karlův odchod na pekáč nešel odložit. Říkal jsem jí, že teda o chvíli jo, ale že nakonec tomu stejně neujde. A že přece ví, že Karel je na maso. Přikývla.

Zelí

Včera jsem nakládal zelí. Holky koukaly. Adina pak začala ujídat, Andulka zjišťovat.
„Šlapu zelí, aby vydrželo na zimu.“
„To pak budeme jíst?“
„Jo, je to zdravý.“
„Adino, už neujídej, nebudeme mít žuádlo na zimu. Zima bude dlouhá. Dlouhá a kuutá.“ (to má z nějaký pohádky)

Pouštění draka

Letos jsme pouštěli draka tak, že jsme se vrátili k původnímu významu slova pouštět.

Když nás po hodině přestalo bavit běžné pouštění, začali jsme, po vystoupání draka do maximální výšky, pouštet koncové držátko a drak letěl dopryč. A pak jsme ho honili a chytali za konec provazu nebo za držátko. Pak jsme ho zase nechali vystoupat, pustili a honili. Běhání, kličkování a skoky jak v ragby nebo v baseballu.

Další hoďku a půl než zapadlo slunko a pak jsme šli koukat na efjedničky.

Odveta s Turkem

Andulka dnes odjela do Turecka na odvetu.

Po normální hrací době 2:2, pak ale zase prohráli na penalty. Jediná změna byla, že tentokrát Andulka v rozstřelu proměnila.

A já nemám fotku, chjo.

Vildovy křtiny

Na výborné atmosféře v průběhu včerejší neděle se podíleli společně a nerozdílně všichni přítomní. Ještě jednou děkujeme všem, kteří přijeli pobýt!

Slavili jsme pravděpodobně poslední křtiny a proto jsme chtěli využít této příležitosti a (mimo jiné) sezvat naráz i převážnou část starší generace širší rodiny. Bratránky a sestřenky budeme mít dost času pozvat na nějaké pařební víkendy nebo na naše kulatiny, důvodů k hromadnému sezvání jejich rodičů už se nám ale tolik naskytnout nemusí.

Označení "mladší" a "starší" jsou čistě provozní, s věkem primárně nesouvisí. Do těchto skupin rozděluju lidi podle svého interního, subjektivního klíče. Ten, kdo dokáže přespat na hromadné akci ve spacáku je zařazen do skupiny "mladší". Kdo to nedokáže, postupuje do druhé skupiny. U příležitosti křtin bylo záměrem sezvat kompletní množinu "starší". A k ní připozvat i přiměřené množství z druhé skupiny. Empiricky je doloženo, že jen pouhou přítomností někoho z mladších se zrychluje skupině "starších" pulz, dochází tak k lepšímu prokrvení oragnizmu a k objektivnímu nárůstu životního optimismu.

Jako maniak na čísla provedu malé, převážně numerické, resume.

Lidé

Pozváno bylo 36 osob. Čtyři se omluvili. Včetně naší 5členné rodinné jednotky se tedy zúčastnilo 24 dospělých a 13 dětí.

Jídlo

K obědu jsme připravili 10 litrů hovězího vývaru se zeleninou a domácími nudlemi, 7 kg vepřových a 3,5 kg kuřecích obalovaných smažených řízků (celkem 80 řízků). Bramborový salát ze 17 kg brambor jsme připravovali a míchali ve Vilíkově vaničce.

V záloze bylo 120 chlebíčků, 4 velké oblmísy, bedna cukroví a 80 minizákusků.

Nad to někteří hosté přivezli koláče, bábovky, rolády, tyčinky, ovoce… „… na chaloupce, dobře, dobře, dobře, dobře, NÁM!“ Děkujeme!!!

Třetinu jídla jsme nakonec balili jako výslužky, protože s množstvím jsme to fakt přepískli.

Pití

Tady to bylo s konzumací slabší, vypil se jen litr meruňky, dva litry vína, 22 jedenáctek, 18 birellů, kartón minerálek, basa jablečných moštů a 8 litrů citrónové šťávy, prostě spíš hodně nealka. Bylo hodně šofrů a byla neděle.

Ještě skoro dvě basy piv mi tu zůstaly. Na chaloupce dobře, dobře, dobře, dobře, dobře, MNĚ!

Sport

Kroketový turnaj ukázal, že doma není nikdo prorokem. Moje tříletá crosoverfamily neporazitelnost na včerejším domácím William`s Ultimate Challenge Cupu skončila. Vítězství si do Čermný odvezl druhý nejmladší účastník turnaje, Matyáš. Při své funkci generálního pořadatele turnaje jsem přepustil svoji obvyklou funkci prezidenta jury náčelníkovy Rychnovské župy amatérů. Nejdůležitější funkcí prezidenta jury je stavba tratě. Rychnovský župan si dal záležet, první branka tratě byla sítem hrubším než Hausbergkante na Hahnenkamu.

Do finále se probili dva brňáci (Radek a děda), Bert (za cajzly) a Matyáš. Matyáš vcelku nenápadně, ale o to elegantněji to natřel všem. Na druhém fleku skončil porodník Bert (před každým Bertovým úderem je soustředění stejně dlouhé jako průměrný porod), Brno ve finále zklamalo a teď už to ví.

V závodech v běhu na vzdálenost od hřiště k nám (cca 80 metrů) pobrali všechny ceny Havlbroďáci, zřejmě slušnej oddíl.

Doba trvání

Křtiny začaly v 8.45 h, poslední účastníci (shodou okolností pražáci, kteří to měli domů nejdál) odjížděli v 19.30 h.

FAQ

Proč jste to proboha s tolika lidmi nedělali v hospodě?
Protože jsme měli chuť vyzkoušet, co obnáší uspořádat větší oslavu na svých vlastních bedrech. My jsme se těšili, že to uděláme doma. Taktéž 13 dětí v rozmezí 0,6-12 let (průměr 4,5 roku, medián 3,1 roku) je faktor, který moc nesvědčil pro hospodu.

Kdo Vám hlídal v sobotu děti, když jste to připravovali?
Babičky a dědečci.

Kdo dělal domácí nudle do polívky?
Marke.

Kdo smažil řízky?
Marke.

Dělal něco i spaceIL?
Ano.

Kuřata, králici…?
Ano Rózi, uctít takové hosty není maličkost.

Tak ale teď vážně, frajeři! To jste fakt všechno dělali sami?
Jakub pomáhal navážet stoly a sezení, babička pekla koláče, druhá babička uvařila brambory, děda s Janou dělali večer chlebíčky. V průběhu oslavy v kuchyni operativně pomáhaly babičky, Marta, Jana a Lída, u hlídání smečky dětí se střídali obě Marty, Bert, Eva a mladej Míra. Všem moc děkujeme.

Nebyl farář náhodou ten kluk, co byl se spaceILem kdysi za školou Na Piavě?
Ano, byl, jmenuje se David.

Nebyl náhodou za kmotra ten farář, co Vás kdysi oddával?
Ano, byl, jmenuje se Jakub.

Není, poslyšte, ta kmotra náhodou z Výprachtic?
Ano, je, je to Liška Liduška.

Nefotil to v kostele celý děda?
Ano, fotil.

Je Bert opravdu porodník?
Ne.

Je Bert opravdu Tiger Woods kroketu?
Přestože se Tiger staví na hlavu, říká se to.

Vydělává Bert stejný prachy jako Tiger Woods?
Bert má kromě kroketu ještě i civilní zaměstnání, celkem teplou židli, takže každopádně, i když o tom Tiger nechce moc slyšet, vydělává Bert ještě o něco víc.

A ten druhej spaceILův švagr, ten hezkej, nepracuje náhodou na kožním?
Ano, nepracuje.

7 let a další

Web a e-mail

Spaceil.net má dnes 7 let.

Velmi stručná historie je na stránce archiv vzhledů

A aby toho vzpomínání nebylo málo, vyhrabala Kancelář pro memorování nepotřebných údajů další souvislost. Někdy teď v první polovině října už je to 14 let, co jsem obdržel klíče od své první e-mailové schránky a od doby, kdy jsem poslal první e-mail.

Přitažlivost mé první e-mailové adresy už asi nebude překonána, xspap03@vse.cz zůstane kryptografickým artefaktem nejcoolovějšího zrna.

Do školní pošty byl přístup jen přes DOSovský Pegasus Mail, který neuměl pracovat s přílohami. Abych mohl přijímat tuny obrázkových a vtipných spamů, založil jsem si v roce 1997 adresu spaceil@seznam.cz. Ta už mi zůstala dodnes. Před třemi roky jsem k ní ještě přidal adresu spojenou s naší doménou spaceil@spaceil.net.

Mailuju 2× delší dobu než tvořím web, což bych nikdy neřekl. Za pět let budu možná mailovat už víc jak polovinu svého života.

Voni už ty počítače nejsou žádná novinka.

Adina poprvé u zubáka

V zubní ordinaci jsme to naplánovali tak, že na křeslo půjde nejdřív Andulka, aby Adina viděla, že to nic není. Andulka už má prostředí dostatečně ošahaný, takže je to bez problémů. Dokonce dělala Adině on-line doprovodnej komentář („Ták, hele Adí, teďka jedu noumálně nahoú, teď otevfu pusu… ták a jedu dolů a dusi puo obuázek, dobuý ne…“).

Adina se nechala vyvézt křeslem nahoru a tím její náklonost k ordinaci skončila. Pusu doktorce otevřít nechtěla, dokonce ani když doktorka odložila roušku a zrcátko. Doktorce jsme taky vysvětlili, že před Adinou musíme říkat paní zubařka a ne paní doktorka, protože jak Adina slyší doktorka, myslí si, že jde na odběr krve a veškerá komunikace jde do kytek.

Nakonec se Adina uvolila ukázat chrup až když si ji vzala Marke na klín.

U obrázků za odměnu už ale byla zase na koni a než se setra stačila ohlídnout, měla Adina v ruce už dva. Ještěže Andulčin obrázek je oboustranej, krize už byla na spadnutí.

Na této události byl nejlíp vidět ten rozdíl v povahách holek.

Andulka je opatrná, nesnáší nejistotu a jakoukoliv náhlou neavizovanou změnu v plánu. A v cizím prostředí se nám nevzdálí víc jak na 5 metrů.

Na druhou stranu, když se jí dopodrobna popovídá, co se bude dít a dostane-li se jí ujištění, že nic nebude bolet, lze ji připravit skoro na cokoliv (nesmí to být o tom, že bude někde sama nebo o tom, že si někomu méně známému bude muset o něco říct).

Adina je na první pohled pevnější. Umí si najít a udržet svůj prostor, je fyzicky oddolnější (pokud začne Adina brečet, znamená to, že opravdu něco bolí, na rozdíl od Andulí, která většinu svých bolístek okamžitě využívá k pláči a sebelítosti).

S Adinou je ale zase těžký pořízený pokud ona sama něco nechce. Neexistuje s ní domluva. Když řekne ne, znamená to ne a nejede přes to vlak. Příznačný pro ni i je, že když jí dopředu připravujeme na něco nepřijemnýho nebo novýho, tak v okamžiku příprav je plná odvahy a takové odbojnosti, ale jak potom příjde na věc, tak odvaha a odhodlání je ta tam, zůstává jen zabejčené NE.

Andulka má z nových věcí taky strach. Nejistota, obavy a nervozita by se vždycky daly krájet. Pokud je ale připravována dostatečně dlouho dopředu, dokáže se sebrat a odkroutit si svoje (zubař, recitační a klavírní besídky, Mikuláš a čerti).

Adina, když se ve stejných situacích sekne, tak už s ní nehne nikdo.

Na fotkách je ten posun u Adiny docela vidět.

Je taky ale pravda, že Andulka byla poprvé u zubaře až ve třech letech.

Zápas

Andulka na tréninku hrála s mladší přípravkou první přátelák, derby s Turkem.

Sousedním Verměř0vicím se v širokém okolí od nepaměti říká Turecko. Několikrát jsem se snažil přesně zjistit, jak se na tohle přišlo, ale nikdo z dnešní generace už přesně neví, všichni to mají od mala naučené. Údajně měla kdysi část domů ve Verměř0vicích na štítech domů jako výzdobu půlměsíce a hvězdy. Tohle jsem slyšel nejčastěji, ale příjde mi to nějak ne moc pravděpodobný. Každopádně v okruhu zhruba 15 kilometrů kolem Verměř0vic se prostě neříká Verměř0vice, ale Turecko.

A v rozstřelu nedala penaltu, ostuda.

„Jakej byl trénink?“
„My jsme vůbec netuénovali, huáli jsme zápas.“
„Zápas!?! Proti komu?“
„Puoti Tuecku. Ale neměli jsme duesy, jen uozlišováky.“
„Rozlišováky?“
„No, to jsou takový vesty. Měla jsem moduou.“
„A jak jste hráli?“
„Puohuáli.“
„Kolik?“
„Nejdžív to bylo 1:1. Pak jsme puohuáli na penalty.“
„Kopalas taky?“
„Mm.“
„A dalas?“
„Ne. Ten buankáš byl stuašně velkej.“

Houbařka

Andulka dneska na procházce se školkou našla v lese pančáka. Měla povolený vzít si ho s sebou zpátky a pak samozřejmě domů. Doma z něj chtěla udělat smaženici.

Dělal jsem smaženici z jedné menší houby. Andulka si přisunula stoličku a kontrolovala mě. Po 10 minutách smaženo-dušení bylo na pánvi nic a na vařečce jsem měl menší hnědej mazlavej flek. Fláknul jsem na pánev dvě vajíčka, abych si o ně trochu očistil vařečku, přidal abrazivní kmín, aby to šlo líp dolů a pak jsem jí to hodil na talíř. V podstatě smažená vejce s houbovým aroma. Ale byla šťastná.

Víkend

Dvě sanitky

Včera v noci byly u nás v obci dvě sanitky. Nic vážnýho se ale nestalo. Soused celej den dřel na baráku. A aby si umocnil pocit z dobře odmakaný soboty, tak si navečer skočil na jedno. Pak si jich sice dal ještě 14 a jako oblohu půllitra ferneta, ale potud všechno v pořádku. Jenže když šel v noci s pískem, tak tam, kde běžně doma mívá hajzl, tak tam mu někdo najednou postavil schody dolů.

Rozflákl si hlavu o vydlážděný schody.

Nicméně teď večer, když jsem si šel do tupláku, už byl v pořádku, usrkával pivo a řešil s celou hospou, jak to příjde, že do naší prdýlky, kde nejbližší špitál je 20 kiláků, přijely k němu dvě sanitky naráz.

Sanitní logistika má z určitého pohledu charitativní pravidla. Když volala rodina záchranku (rozbitá hlava, bezvědomí), vyslal k němu dispečink sanitku, která byla zrovna v terénu nedaleko. Sanitka přijela, zajistila vše podstatné, ale naložit s sebou ho nemohla, protože uvnitř už měli pasažéra, chlapíka s infarktem. Podle pravidel ale prý souseda nesměli opustit, dokud na místo nepřijela další sanitka (tady je ta relativita charity, pro infarkty je každá minuta životně důležitá, pán s infarktem určitě nebyl moc šťastný, že umírá jen kvůli tomu, že někdo jiný zrovínka netrefil na záchod). Nehledě na to, že když posádka druhé sanitky ovazovala sousedovi krvavou hlavu, tak se jim soused probudil. Ten hned vstal a šel si ven zapálit. A měl pocit, že už je asi trochu šrot, protože tu sanitku venku viděl dvojmo.

Ne, fakt tristní příběh.

Nová bytovka

Další víkendové komunální téma je dostavěná bytovka.

Co je to bytovka? Já vždycky všemu, kde bydlelo víc lidí, říkal, v souladu s místem svého původu, panelák. Některým menším jsem pak říkal činžák. Ale tady jsem se naučil ten kouzelný termín, bytovka. Není to z panelu, není to čistě o činži, jsou tam prostě byty. Víc bytů pohromadě. Bytovka.

Bytovka je obecní, vypadá jak alpská chata, dnes byl den otevřených dveří, sešla se tam půlka obce, vypadá to opravdu dobře.

Ale hlavně, v bytovce je 8 nových bytů. Pokud počítám průměrně 3 lidi na byt, znamená to 24 nových obyvatel obce. A začne nás být pomalu šest stovek!!!

Fotky

Nahoře u líp

Vilda v kokpitu

Adina ve svém živlu

Vilda nespí a Andulka už nemusí oranžovou

Vilibald chrapen nicht

Vilda přestal spát.

Začalo to po troškách minulý týden. Ve čtvrtek a v pátek už to bylo naplno a ve stejném gardu to pokračuje i tento týden. Budí se po míň jak dvou hodinách a to je vražda (napsala). Já sice nejsem žádnej jalovej fotřík, kterej se pokaždý vzbudí (zhruba jen každý druhý pokaždý), ale ani tak se mi nedaří v průběhu noci spát aspoň tři hodiny nepřerušovaně. Yahoo ten režim má samozřejmě zpropadeně horší, kvalita jejího spánku se ani nedá nějak s nadhledem komentovat.

Život se scvrkává jen na práci a pak na to, jak se dospat. Už zas chodíme spát před devátou a je to na pytel.

Nejhorší na tom je, že není jak proti tomu bojovat. Pro Marke vůbec nijak, pro mě leda spát odděleně, ale to taky není úplně ono.

Oranžová out

Druhá změna je neméně zásadní. Andulka mě v pondělí obeznámila se změnami ve svých osobních preferencích. A že jsou to změny, jářku, zásadní.

Jako zprávu měsíce můžu označit, že z piedestalu svých nejoblíbenějších barev sesadila, po dlouhých letech na výsluní, svoji výsadní a téměř corporate colour oranžovou. Nahradila ji modrou, zelenou a zlatou. I z té změny je vidět jak jedinečné postavení oranžová měla. Když slezla z pódia, nahrazují ji tři barvy, aby rovnováha zůstala zachována.

Pokud tedy pro ni nějaký šplhoun má už pod stromek připravený repre dres van Nistelrooye, tak ho může zahodit. V kurzu je něco jako Chelsea nebo Bohemka.

Taky nakupovat s Andulkou už není nic jednoduchýho. Myslím nakupovat s ní pro ni.

Ne, že by si nemohla vybrat nebo se zbytečně dlouho přehrabovala. Má vybráno docela rychle. Jenomže věci, který si vybírá, jsou do barev, ze kterých by babičky trefilo. Hnědá, tmavší zelená, modrá, tmavší fialová. Prodavačka jí dnes na hlavu nabízela sladkou růžovou čepici, proužkovanou, docela bych jí bral, příjde mi, že růžová Andulce sluší. Jenže Andulka oznámila, že růžová se jí nelíbí a čepici překvapené prodavačce vrátila.

Horko těžko jsem ji pak ukočíroval, aby se vykašlala na ty svoje výběry (nejvíc se jí líbila čepice s maskáčovými vzory v odstínech modré a fialové) a vzala si jednu takovou vínovou.

Adina

A do třetice zásadních změn, Adina má nové nejpoužívanější slovo. Namísto slova ne tu teď máme slovíčko ale.

Na jakejkoliv příkaz, zvýšení hlasu nebo nevím co začíná její odpověď: „Tatínku, ale…“ „maminko, ale…“ nebo „Ale tatínku…“ „Ale maminko…“ a pak pokračuje vymlouvání, vokecávání a všechny fígle, vzdory a všechno možný…