www.spaceIL.net

Kapři

Letos advent začal prakticky až dneska. Konečně po tom neštastným listopadu a smutným prosinci trochu povolilo napětí a štvanice. Šli jsme s dětma pro kapry a užít si trochu zimu.

Děti si chtěly každé vylovit jednoho kapra. Andulka to zvládla sama, Matouškovi a Adině se muselo pomoct. Na kapry jsem vzal dvě plastové krabice z Ikea, ale vešli se do jedné. Chtěli jsme je nejvýš do 3 kil, dva byli 2,80 a jeden 2,70, takže dobrej lov.

Po cestě zpátky děti kapry chlácholivě hladily, bylo -5° C, domů jsme dorazili v nejvyšší čas. Kaprovi, kterému se do vody nevešel ocas z něj měl ledovou kru, ve vaně to pak rozcvičoval.

Dopisy Ježíškovi

Andulka psala letos asi třikrát. První verzi vypustila jako tradičně už v září, poslední korektury proběhly někdy v půlce listopadu.

Finální verze je letos zase zajímavá, opět taková typicky holčičí:
milí ježíšku
kopačák
kopački
přeskáče
liže
kolospřehazovačkou
stihačku
andulka děkuje.

Děda zas povýšil

Děda hlídal děti, vařil jim a dokonce i krmil Vildu. Čímž povýšil a je z něj au pair třídy A. Když přijede ještě třikrát a v průběhu některé z návštěv s dětma stráví o samotě aspoň 24 hodin (a přežije on i děti), může pak zažádat o přezkoušení a v případě úspěchu obdrží certifikát nejvyšší kategorie au pair Master class, který dosud vlastní jen obě babičky.

Tapeta do kuchyně

Předevčírem jsem dělal ražniči.

To je takový fotogenický jídlo.

Až bude trojka na čtyřce

„Když někdo nechce udělat, co se na něm vyžaduje, obyčejně to odbude tím, že řekne až naprší a uschne. Nebo udělá dlouhý nos a vykřikne tůdle! Někde se říká až bude za čtyrák pětník nebo až opadá listí z dubu, někde dají levou ruku dlaní pod žaludek a prohlásí takovéhle vousy!
Znám jednu vesnici za sedmi serpentinami a devíti rigoly na východ od Hradce, kde žije malá holčička. Říká se jí Adinka a ta v podobném případě říkává
až bude tuojka na štyšce.“

Adinka umí počítat. Do jedenácti. Ale čísla poznávat neumí. Trochu tuší, že většinu čísel, které umí, by našla na hodinách. A tak, když se jí řekne, že má něco udělat, pokouší se říct, stejně jako Andulka, že to bude za pět minut. Jenožme to se jí nikdy nepovede a dlohodobým zkoušením si nacvičila frázi, „až bude trojka na čtyřce“. Někdy ještě říká „až bude čtyřka na devítce“. Zatím jsme nezjistili, jak moc se druhá verze významově posouvá od té první. Má-li to znamenat zesílený zápor nebo zdůraznění objektivní neschopnosti dostát danému úkolu.

4 zuby naráz

Vildovi se prořezávají naráz jedničky i dvojky nahoře. Žadná noc není tak špatná, aby nemohla být nějaká ještě horší.

Vilda nebrečí, spíš je takovej mrzutej, občas až vzteklej.

Stejně jako Adina. Oba nebrečí, spíš se vztekají anebo brečí vzteky. Normální lítostivý pláč zvládá a perfektně používá jen Andulka.

Každopádně poměrnou část noci hudruje a vrčí. Mně u toho jde dřímat, Marke ale ne a to je peklo, být v noci vzhůru dvě hodiny pak dvě hodiny spát a pak zase být vzhůru dvě hodiny.

Vilda při kojení občas kouše, když nechce pít a Marke si toho nevšimne. Zatím má jenom obě spodní jedničky a i tak to prý už není moc příjemný. Se 4 dalšíma zubama v protivce už to bude krutý.

79,9 kg

V červnu jsem se rozhodl shodit.

V červenci jsem to pak začal myslet vážně. 88 kilo už bylo na hranici normálního BMI, ideální střed pro mě je někde kolem 79 kilo. Musím si hlídat váhu kvůli kolenům.

To normální BMI je stejně dost obskurní, protože v okamžiku, kdy se pohybuju kolem těch ideálních hodnot, tak podle mínění mnoha lidí (typicky pro většinu žen od 16 do 25 let a pak žen starších 50 let) bych klidně pořád mohl „něco přibrat“, abych se „spravil“. Jsou to zřejmě dvě protichůdné cesty. Buď je člověk sexy anebo je člověk bmi, obojí dohr nejde. I když Marke mě furt konejší a říká, že to samosebou jde a že na ostatní ať nedám, že všechny ostatní ženský na světě jsou stejně jen potvory, které to se mnou nemyslí pranic dobře.

Dneska po ránu, 4 a půl měsíce od startu, jsem se poprvé dostal pod magickou hranici 80 kilo.

Pokusím se vysvětlit hlavní principy a metody mého, teď už to můžu říct, úspěšného přístupu. Největším přínosem, narozdíl od jiných komplikovaných a drastických diet, je, že redukce váhy probíhá laskavě a lidsky. Nezbavuje člověka chuti ze života.

• steaky, grilovaná masa, masa a myslivecké pochoutky se konzumují v nezměněném množství. stejně tak pivo, můj dlouhodobej průměr je 9 piv týdně.
• k masu se ruší přílohy (obzvlášť brambory) a zavádí se pravidlo 2× víc zeleniny. 2× víc zeleniny, znamená, že k jídlu si dám 2× více zeleniny (hmotnostně) než je váha masa. K 300g steaku je tedy zapotřebí sešrotovat třeba víc jak půl kila zelnýho salátu nebo aspoň 6 rajčat.
• sladkostí je nutno užívat s rozumnou mírou. rušit úplně se nemusí, ale secpat ke kafi celý hnědý Disca už je na pováženou (a to já uměl).
• nepřejídat se. v sobotu ke snidani už si nedávat osm chlebů, čtyři chleby stačí, drahoušku.
• při vaření kontrolovat množství použitého tuku. nemusí to být s kalkulačkou, ale o každé lžičce oleje vědět k čemu je tam dobrá. při běžném smažení cibulky nemusí být centimetr oleje (při smažení na gulinu ale zase klidně jo), stejně tak při marinování masa před grilováním se to nemusí topit v litru oleje. letošní léto jsme dělali maso na ohni v průměru dvakrát týdně. postupným zkoušením jsem došel k výsledku, že k marinování masa pro 6 lidí (cca necelých 2 kil krkovice), mi stačily bez změny výsledné chuti jen 4 polévkové lžíce oleje!
• při vaření nezahušťovat moukou, ale mletýma otrubama (ječnýma nebo žitnýma, mají je ve zdravé výživě). chuťový rozdíl nulový, v množství přijatých joulů a v kvalitě následné peristaltiky značný.
• vzlyk, vzlyk, škyt, klobása o desáté večer se ruší, búúúú, vzlyk, vzlyk, škyt
• půl hodiny ostré chůze s kočárkem nebo hodina venku blbnutí s dětma denně

Světlo do nebe

Když jsme šli dneska přes louku domů, byla už tma. Holky si nosí čelovky, to je teď strašná atrakce, chodit venku za tmy a svítit si.

A Andulka začala svítit nahoru a pak za chvilku povídá:
„Tatínku, já svítím Mikulášovi, andělovi, Pánubohu a dědečkové dušičce do očí. Ale jim to nevadí.“

Jediný, co holky nesmějí, když takto chodí se světýlkama si navzájem nebo i někomu dalšímu svítit do očí. Jsou to silný světla a je z nich šajna jak prase.

Ptal jsem se potom doma Marke, jestli to nemá Andulka od ní, ale Andulka mě u toho slyšela a hned se dotčeně ohrazovala, že to si vymyslela sama. Tak nevím, jak na to přišla.

Andulka je tvrdohlavá

Jsme se s Andulkou na večír u babičky kočkovali boxovali. A při jednom mým výpadu, když se snažila krýt a couvla o krok dozadu, tak ztratila balanc tak blbě, že spadla nějak zvláštně do boku a hlavou padla přímo na květináč. Na keramickej květináč o průměru 32 centimetrů, o tloušťce materiálu asi 1 cm. V květináči byla metr dvacet vysoká Dracéna.

Ze srážky květináče a o polovinu menší Andulčiny hlavy vyšla Andulka bez ztráty kapky krve. A květináč jedním zásahem svého temene rozbila na pět kusů.

Vzpomněl jsem si na karate show, Jasně, rozbít jednou ranou hřbetem dlaně deset tašek je dobrý, ale myslím, že zničit jednou hlavičkou dvakrát větší těleso je taky slušná frajeřina.

Nevím, jestli pak nebyla v nějakám transu, každopádně necelý dvě minuty po této srážce už zas provokovala a chtěla se dál bít.

„Tatínku, skončí někdy svět?“

Andulka má zase svoje vytříbený starosti:
„Jednou skončí. Ale to bude až za hodně dlouho.“
„Jak dlouho?“
„Za moc let. 5 miliard let. To je 5 tisíc milionů.“
„…tak to je teda hodně.“
„Slunce se pak začne zvětšovat až z něj bude velká žhavá koule, která to tady všechno spálí.“
„???… A bude pak nějakej jinej?“
„Co jinej?“
„No svět?“
„No, nevím. Snad jo.“
„Snad jo.“

Vařením proti stresu

Z práce se teď vracím asi o půl šestý. Plnej dojmů, pojmů a zjitřenej. Zjistil jsem, že docela dobrej relax je postavit se k plotně a vařit.

Včera jsem byl rozhozenej, když jsem přišel domů, tak jsem neměl vůbec hlad. Chytnul jsem ho až po deváté, Marke žehlila, na chleba jsem neměl chuť. Ve špajzu jsem našel červený fazole, restnul jsem je s cibulí, rajčatama, česnekem, orego, zbytek curry, podusil, k tomu volský oko, zůstalo i dneska na sváču. Holky chtěly krupičnou, tak Marke plnila přání, Adina poslední dobou strašně všechnu přípravu jídla kontroluje.

Dneska jsem měl původně chuť na nějakej krůtí plátek na přírodno s rozmarýnem nebo na provensálu. Nakonec jsem v mražáku nahmatal kousky vykoštěných křídel, nakrájel jsem je na nudličky, krátkej osmah, naházel koření, nadusil zeleninu (14 dní starou parádně gumovou mrkev, scvrklou žlutou papriku někdy od víkendu, červenou cibuli), sójovka, uvařil penne, všechno naházel do zapékací mísy (bylo toho do dvou mís), zakysmetana, zasypal jsem to oschlým kouskem uzenýho eidamu, 20 minut na asi 150 stupňů (u toho jsem stíhal fotit autoportréty), jarní cibulka, Marke mi koukla pod ruky a udělala zelnej salát. Všeho zase zůstalo i zítra na sváču.

V pondělí Marke nabízela, jestli si nenecháme dovést pizzu. Marke je furt nalomená z dědy, pochopitelně, a tak si chce život trochu okořenit. Nabídku pizzy jsem odmítl, nabídl jsem, že nějakou itálii udělám sám. V lednici byl zbytek uzenýho (docela špekovýho), takže jsem ho nakrájel na úzký plátky, osmahnul s cibulí, s česnekem, paprika, orego, zbytek loupaných rajčat, podusil a až to zhoustlo, tak jsem to nalil jako omáčku na špagety. Máme ještě kousek pravýho parmazánu, takže jsem něco nastrouhal a přihodil ještě olivy.

Takový rychlejší jídla, skoro na jedno brdo, ale musím říct, že za plotnou se teď vyloženě uvolním.

Jak snížit návštěvnost stránek

Celkem jsem od začátku na našem webu zaznamenal něco přes 52.000 návštěv.

Návštěvnost spaceil.net do května tohoto roku postupně narůstala až na 1.700 návštěv za měsíc. Pak jsem zjistil, že třetina lidí se sem dostává ze Seznamu při vyhledávání termínů, které s náma moc nesouvisí.

Zakazal jsem Seznamu indexovat a návštěvnost klesla na 1.200. Pak jsem zjistil, že ve vyhledávaných termínech se pořád vyskytují nesmysly, zjistil jsem, že za to může pro změnu Centrum, takže jsem mu taky zakázal indexovat a návštěvnost klesla na 1.150 za měsíc. Vyhledávání ale pořád bylo plné takových ne moc souvisejících výrazů. Našel jsem je na stránce s odkazy. Stránku s odkazy jsem nakonec odřízl pro všechny vyhledavače.

Teď jsme asi na 1.000 návštěvách za měsíc. Ještě zřejmě zreviduju nějaký svoje starý články, o tombolách a podobný nesmysly a o pár desítek to možná ještě klesne.

Já mám samozřejmě radost, že jsou lidi, kteří se sem opakovaně vrací a "čtou nás". Na druhou stranu mi přijde zbytečný, aby sem byl náhodně odkazován někdo jen pro to, že Seznam, Centrum a některé další vyhledavače neumí dobře zhodnotit relevanci těchto stránek.

Snažím se zostřit hranici čtenářské skupiny. Pokud někdo hledá spaceILa, machry z orlických hor, nebo nejlepšího kluka pod sluncem, tak super, jste tady správně, vítejte. Zjišťuje-li někdo už obligátní oplechování komína nebo čím nejlíp nakrmit andulky, tak hlavně v jeho zájmu doufám, že se mi před ním už daří skrývat.

V souvislosti s těmi zbloudilými návštěvami, docela by mě zajímalo, jak nás/mě vnímají lidi, co se sem dostalnou jen náhodou. Myslím teda ty, kteří, když nenašli, co hledali, tak se třeba krátce začetli.

Z mého hlediska je toto hypotetický, já když něco hledám a nenajdu to, tak okamžitě odcházím.

A jestli na lidi, co mě vůbec neznají a kteří si dělají obraz jen na základě těch řečí tady nepůsobím třeba jako vejtaha nebo brepta, debža, podpantoflák, snaživec, prosťáček, páprda, vohnout, v poho teepeck, magor, důležitej jak hovno v trávě, libovej, nuda, úlet, přešlapující, vobyč, se posral v kině… asi na to udělám anketu.

Tak anketa je. Pokud se někomu náhodou nebude hodit ani jedna z nabízených odpovědí, nechť klikne na tu poslední a svojí verzi odpovědi prosím napíše do vyhledávacího políčka (a klikne na hledat, aby se to uložilo). Nejlíp ve tvaru spaceil je blbec nebo jseš blbec, abych to pak při třídění nepovažoval za vyhledávaný termíny, ale za odpovědi do ankety. Pokud budou uveřejněníschopné, všechny alternativy na závěr uvedu. Nechám to tu tak 14 dní, rozhřešení výjde kolem Vánoc. Takže do toho, thx.

Jak za svobodna

Už druhou noc je u babičky i Adina.

Doma je jen jedno dítě. Heh, máme času jak za svobodna.

Jsem ženská

Pozoruju to už dýl. Mě vyloženě baví nakupovat hadry.

A ani nemusím shánět nic konkrétního. Vůbec mi nedělá problém prohrábnout regály, zkusmo něco hodit na sebe, s výrazem marlboromana se zkouknout ve dvaceti zrcadlech ze všech stran a pak nakoupit něco, co se mi líbí, ale vlastně to ani tak moc nepotřebuju. No, holky, znáte to.

V podstatě, když se jdeme šmrncnout štatlem, po nákupech nebo i jen tak, musím vždycky prosvištět nějaký hadr-obchody. A když si z města nepřinesu nějakej kus oblečení, tak do mně pak už celej den nic není. Abych si pak aspoň trochu zchladil žáhu, musím si skáknout do drogošky a koupit si nějakej novej duschbad.

Poslední dobou je to ve štatlu bída. Ve sprcháči mám teď aktuálně šest duschbadů.

Andulka čte Krakonoše

Andulčino čtení dosáhlo takové rychlosti, že je schopná, když kouká na Krakonoše, stihnout přečíst vždycky na začátku, o čem ten který díl je. Jak se to tam vždycky objevuje a zase mizí v kouři.

Když to přečetla poprvé, myslel jsem, že se to naučila nazpaměť. Jenže pak mi došlo, že je to blbost, že neměla z čeho. Tak jsem jí pak zkoušel z první řady, z osmi dílu přečetla sedm. Nedočetla akorát Jak Trautenberk vystrojil hostinu pro Štěpanickýho barona, zakousla se u slova štěpanickýho.

Vilda ví, že nesmí

Vždycky jsem se mírně s despektem díval na rodiče, kteří do rámce své výchovy z nějakých mně nejasných důvodů odmítají vkládat chápání slovíček ne nebo nesmíš. Kteří tyto zákazy používají až někdy kolem druhého roku a do té doby nechávají dítěti plné pole působnosti. Hrabe se jim v květinách, oddělají květiny, pouští jim cédečka, dají cédéčko o dvě police výš, leze jim do skříní, odstraní ze skříní všechno nebezpečný a zbytek ho nechají vykrámovat kdy se mu zachce atd. „Von je ještě malej“, „To musim, von nás vůbec neposlouchá“, „To nejde, to bysme ji museli plácnout…“.

Vilda je naše třetí dítě, učil se význam těch dvou slov asi nejdýl ze všech (Andulí to pochopila během dvou dnů, Adině to trvalo asi týden, Vilda je trochu po mně, bobánek nevnímající a natvrdlej, takže mu to dalo asi 14 dnů), ale naučil se je taky.

Já to nechápu, jaký přesně důvod za tím je. Jak se to pak dělá, když je dítě u elektrických zásuvek, když shazuje mobily, když se sápe po drátech, když si chce otestovat rozžhavený plotýnky? To do dvou let být pořád vytrvale za zadkem?

Andulka spí u babičky

Ať je Andulka občas přecitlivělá, ukňouraná anebo k cízím pořád dost zdrženlivá, tak pokud jde o to rozumně se s ní dohodnout, tak v tom nikdy není problém. Nechali jsme jí od neděle spát u babičky, aby tam babička nebyla hned teď ze začátku sama. Včera jsem se Andulky ptal, jestli tam bude ještě pár dní spát a Andulka říkala, že klidně, že tam klidně bude spát tak dlouho, jak bude potřeba, aby tam babičce nebylo smutno. No sladká, rozumná holka, fakt nám udělala radost.

Ono teda je pravda, že u babičky není ten polovojenskej režim, který po ránu vládne u nás. Nejpozději do sedmi vstát a pak raz na raz, snídaně, oblíkat, zuby a do školky. U babičky se leze z betle za pět třičtvrtě na osm a pak už nevím, jak to babička stíhá, aby byly do osmi ve školce. Je teda fakt, že tuhle od pondělí vždycky krátce před osmou slyším po vsi hvízdat gumy…

Po všem

Nedalo mi to, něco jsem ještě načetl a musím se k tomu jedním odstavcem vrátit.

Při mozkové příhodě je třeba, chce-li mít člověk reálnou šanci na uzdravení, zahájit léčbu do tří hodin.

Vůbec nejideálněji do třiceti minut, ale to je myslím z říše snů, protože do půl hodiny si tak sotva člověk uvědomí, že něco není v pořádku a pokud je pohotovej, tak do této doby zhruba přijede sanitka a naloží ho. Udělat CT, přečíst výsledky a zahájit léčbu už se do tohoto intervalu už určitě nevleze, takže je líp spíš držet se těch třech hodin.

Jinak nejhorší možná varianta následného postupu léčby (většinou samoléčby) je jít se pokusit příznaky nemoci (motolice, bolest hlavy, zvracení, omezená hybnost) vyležet a dospat. To, že pan frajer nerozpoznal mozkovou příhodu a s léčením se začalo až o 30 hodin později, způsobilo, že děda měl šanci už spíš jen v teoretické rovině a hned na začátku těch šesti týdnů vstupoval do boje už značně znevýhodněnej. Ironií osudu už jen je, že léčba navržená panem frajerem byla, že dědovi píchl injekci a že se z toho má děda do odpoledne vyspat.

Hloupá chyba. Něco podobně blbýho a zbytečnýho, jako když člověka v autě vymaže ze silnice nějakej příliš sebevědomej frajer. Frajer, jehož rozvaha a odhad situace nejsou vedle jeho sebevědomí ani vidět.

Už mám zase tři odstavce, takže už jen krátce o pohřbu. V kostele dědovi hráli (mimo jiné) i dva kamarádi, u hrobu mu pak další velká hromada kamarádů hrála s kytarou Kvetly máky, dědovu zamilovanou.

Přímo na rakev se prý dává věnec od vnoučat s nápisem "Milému dědečkovi/Milé babičce vnoučata". Babička s Marke věděly, jak byl děda na vnoučata vysazenej, tak mu je tam nechaly vypsat všechny po jménech (vlastně jako na parte), ty stuhy se jmény pokrývaly skoro celou rakev, když jsme pak rakev spouštěli, nebylo shora kromě těch stuh a kříže už skoro nic vidět (aspoň mi to tak přišlo), byl to smutnej a dost dojemnej pohled.

Andulka chtěla na pohřeb jít. Něchtěli jsme jí vyloženě bránit. V tom, aby zažívala nějaký nepředstavitelný šok ji snadno ochraňuje její věk. Ze všech těch dotazů, které před pohřbem pořád kladla bylo totiž vidět, že si ani tak neuvědomuje, že to je poslední rozloučení s dědečkem, ale spíš jí zajímalo o čem to technicky celý je. Co se tam děje, jak to vypadá. Už celý pondělí večer, kdy jsme jí řekli, co se stalo, se vyptávala, co se teď bude dít. Zevrubně jsme jí popsali pohřeb z kteréhož popisu ji nejvíc zaujala rakev (nemohla si pořád zapamatovat slovo rakev, tak místo toho říkala "ta truhla, kde bude dědeček"), jak je veliká, jak se tam dědeček vleze, „On tam leží? Tak to musí bejt hodně veliká.“ A pak, podobně jako Kolja, který jezdil s kašpárkem v krabici od bot, překrytým černýma kalhotkama, si Andulka celý pondělí večer malovala dědečka, jak leží v rakvi. I Marke, která byla samozřejmě fest zlomená se neubránila úsměvu.

V den pohřbu jsme jí nakonec řekli, že děti budou koukat na Ať žijí duchové, což bylo lákadlo velkýho kalibru. Šla se dívat s dětma, ale pod podmínkou, že si budeme všechno pamatovat, jak to tam bylo a co všechno farář říkal, abysme jí to pak mohli převyprávět. Slíbili jsme a mohli jsme vyrazit.