www.spaceIL.net

Fotky

Adinka je přistřihnutá

Holky vaří.

Slunce u nás.

Jaro v zimě u nás

Naše první kloudnější fotka s Vildou, autoportrét. Už to focení sebe sama mám vytrénovaný.

Výroční vyjasňování politických pozic. Kritické poznámky k daňové a sociální reformě. Rozprava nad stavem republiky a unie. Zasraná Francie, zasranej Brusel. A v neposlední řadě stanoviska ke konečnému řešení s Prahou, americkej zrecyklovanej levičák vs. českej vyhořelej pravičák.

Kuchyň

Klienti to chtějí v javoru, když já ale nevím.

Autoportréty

Už se mně po mně stýskalo. Tak pojď sem, ty moje stará dobrá fajfko…

„Je nejvyšší čas…“

„… přinést k nám do pekla Dorotu Máchalovou odlepit se od krupičky! Kdo se hlásí dobrovolně? První se přihlásili vraník a spaceIL.“

„It is high time to bring Dorota Machal down to Hell to get unstuck from the pap! Who volunteers? The first were the horse and spaceIL.“

Poznatky marodovy

Už poněkolikátý pozoruju, že mnohem horší subjektivní pocit nemoci mám při teplotách v rozmezí 36,95 až 37,05 °C, než když mám i přes 38 °C.

Asi dvakrát do roka mě přepadnou takové půldenní chřipkové symptomy, záda, klouby, zimnice a je mi fakt na postel. A když si celej polomrtvej vezmu teploměr, tak naměřím něco kolem 37 °C. A to si pak připadám jako, že „die ganze tschechische volk is eine simulantenbande“. Když si vezmu na noc brufen a vypotím se, tak ráno už jsem dobrej. Ale subjektivní pocit z předešlého odpoledne a večera je, že jsem měl čtyřicítky.

Jednou za dva nebo za tři roky chytnu normální chřipku. Vyšší teploty, trvá zhruba týden, jako právě teď. A přestože toto je jakoby opravdu nemoc, s delším průběhem, rýma, kašel, horečky apod., nikdy mi není tak zle, jak u těch půldenních čehosi. Mám teď 38 °C a pokud sedím nebo ležím, tak se cítím celkem ok.

Nerozumím tomu.

60 % nemocných

Míra nemocnosti v naší rodině přelezla 50 %. Ležíme já a holky. Marke s Vildou nás živí.

Včera jsem si ale musel dát brufen a jít nakrmit krávy. Naložil jsem jim na tři dny dopředu.

Když nemrzne, tak tři dny je maximum. Když mrzne, jde naložit ještě na jeden den navíc.

Všiml jsem si, že jedna kráva dost blila. Ještě aby se tak chřipka dostala i mezi krávy.

Raclette?

Ví někdo z panstva, co je to Raclette? Já jsem to do soboty nevěděl.

Na víkend přijeli Goldschmieďáci a teď už vím, co je to raclette.

Raclette je jídlo. Pochází ze Švýcarska, stejně jako fondue. A soudě dle těchto jídel, Švýcaři neumějí vařit jinak, než že dokola na různé způsoby rozpíkají a roztavují sýry.

Zatímco u fondue se sýr ohřívá v nádobce nad ohněm (a pak se v něm obalují kousky veky napíchnuté na vidličce), u raclette se jde přesně z opačné strany. Kousky sýra se pokládají na minipánvičky (cca 5×7 cm) a ty se vkládají pod rozžhavenej rošt. Sýr se na minipánvičce rozpeče a z pánvičky se pak přeleje (nebo seškrábne) na talíř na něco. Něco s rozteklým sýrem se pak sní a mezitím se na pánvičce už může rozpíkat další sýr.

Každý u stolu má svoji minipánvičku, rozpíká si kousky sýra, kombinuje si rozpíkací směs podle svojí chuti (sýry se dají míchat se slaninou, se zeleninou, různé druhy sýra apod.), každý jí tak rychle jak chce, všechno je pořád teplé, každý má svůj talíř. Jediné, co mají všichni stolovníci společné je ten rozpíkací rošt, "racklettovač", centrální mísu s uvařenými bramborami a pak všechny dochucovadla kolem, misky s různými druhy sýrů, slanina, atd.

Původní recept

Něco na talíři, na co se vylívá rozpečenej sýr, bývají nejčastěji mladé, čerstvé, uvařené brambory ve slupce.

Podle pravdivé legendy (kterou potvrdili i britští vědci) byly nejpůvodnější součástí raclette uvařené brambory ve slupce. Podle této zaručené legendy vymysleli jídlo chudí švýcarští pastevci, kteří vysoko v horách neměli co jiného do pusy než holé brambory (které tam nikdy nikde nerostly) a sýry vlastní výroby. Jiná pověst zmiňuje, že raclette vznikly jako důsledek oblíbené hry jiných nejchudších švýcarských pastevců. Ti samou nudou neměli co jiného na legraci než chodit na návštěvy k jiným kámošům pastevcům a u toho zjistili, že není v horách větší zábavy než si jen tak z plezíru navzájem vypalovat salaše. U těchto táboráků pak přišli na to, že ty haldy hnusných smradlavých sýrů, co je nikdo v údolí už nechtěl ani zadarmo a co jich bylo v každé salaši až po strop se mnohem líp futrují, když se celá salaš podpálí a sýry se v plameni trochu roztečou. Tato pověst se nakonec ukázala jako tou nejpravdivější, protože tuto verzi vzniku raclette protlačila švýcarská vláda do evropského duševního a gastronomického dědictví. Postupem času pak zkazky o rozpíkání sýra sklouzly ze švýcarských hor dolů do Francie, od té doby se už sýrem nepolívají jen brambory, ale úplně cokoliv.

Další varianty

Křupavé a mladé brambory ve slupce jsou kromě června nepříjemně podpultové zboží, takže v ostatním čase se sýr leje i na normální běžné věci. Na vepřovou panenku, na cherry rajčátka, na šneky, na garnáty, na chobotnice, na žáby… prostě na libovolný zbytky z ledničky nebo ze špajzu, které by se jinak musely vyhodit slepicím.

Závěr

Raclette je vedle Fondue další komunitní systém likvidace rozteklého sýra a další varianta pospolitého a postupného pojídání. Stejně jako fondue vytváří vhodné a zemité podhoubí pro kvalitní a podlouhlé intelektuální večery.

Raclette se pravděpodobně vyslovuje normálně [raklet] a česky se tomuto jídlu prý říká rakleta nebo pomnožně raklety.

Raclette a spaceILs

Dostal jsem od Goldschmieďáků raclettovač. Neočekávaně. Prý ho u nich pro mě schoval Ježíšek.

Prosím pěkně, pokud mám u někoho dalšího ještě něco od Ježíška, hlašte se mi koordinovaně, uspořádal bych turné.

Ale pak mi to došlo. Oni totiž ví, že náš život se od života nejchudších švýcarských pastevců liší jen o 999 ovcí a protože k nám jezdí rádi, tak by jim bylo líto, kdybysme kvůli chudému jídlu podpálili chalupu.

Raclettovač je dokonce v kombinaci s grilem. Gril má jednu polovinu normální nepřilnavou plotýnku a druhou polovinu mramor.

Loni na dovolené na mlýně jsem poprvé griloval na šutru (tam to byla leštěná žula) a od té doby vím, že není lepších výsledků u grilování než když je maso na šutru.

Rychlý test

Neměl jsem po ruce sýr se kterým bych hned zkusil raclette. Takže jsem šáhnul do mražáku pro maso a testnul jsem aspoň gril.

Na racklettovací pánvičce jsem zkusil udělat volský oko, jde to. Grilování masa na šutru dopadlo přesně tak, jak jsem si pamatoval.

Co bude příště?

V příštím díle seriálu "Z kuchyně chudých" budu psát o volbě toho nejvhodnějšího sýra na rozpíkání. To už samo o sobě je procítěná kapitola, já k ní teď dohledávám ještě i poměrně zahuštěnou historickou omáčku (mám chřipku, to je času). Vysvětlím například, co měli společného Gustave Eiffel a Alfred Marshall a jak s nimi souvisí švýcarští pastevci. A samozřejmě objasním princip, jak došlo k tomu, že kdysi před racklette stály gouda, čedar, bagnes, ementál kilo Kč 5,60 a dnes stojí stejné množství 399.

Nová výbava

Probudil jsem se o půl druhý a nemohl jsem spát. A tak jsem vybíral novou výbavu. Co na tom, že tu mám pro tyto vzácné chvíle volna asi 20 nezodpovězených mailů mých velmi dobrých přátel. Místo odepisování jsem se zase zaobíral jen sám sebou. Mrzí mě to a pomalu si tak asi kopu tunel do osamění.

Vybral jsem lyže, vybral jsem boty, pak ještě belinu, hůlky, brýle, taky jsem si všiml nevšedního foťáku, auto už jsem vybrat nestihl.

Tak zase někdy o půl čtvrté ráno čau.

Zápisník

Anketa

V první řadě musím zlikvidovat tu anketu.

Likvidace bude jednoduchá, nic převratného z ankety nevzešlo. Nadpoloviční většina má pocit, že jsem buď

• v poho teepeck,
• brepta
• anebo že jsem se posral v kině.

což si vzájemně moc neodporuje a reálně aspoň jedna z variant většinou platí.

Ze zbylých minoritních ohlasů dva lidé napsali, že jsem vtipnej (díky za pozdrav, Jaňulo), 9 lidí pak uvedlo varianty

• vejtaha,
• páprda,
• nuda,
• úlet,
• vobyč,
• pako (na 99 % myslím, že pako napsala Janina, vidím ji i jak se u toho šklebí),
• přechytralej,
• taťka pluku
• a s pozorovacím talentem.

Všechny tyhle malé přísady poměrně výstižně doplňují ty dojmy nadpoloviční většiny. Laskaví čtenáři mě mají dobře přečteného, děkuji za upřímnost.

Vilda se staví

V druhé řadě do Vildovy kroniky zapisuju, že někdy minulý týden se začal stavět na zadní. Kromě toho, že tedy neumí brečet (umí se jen vztekat) si osvojil další formu vzdoru. Teď zbývá jen aby mi přerostl přes hlavu a začne to být zajímavý. Ještě 16 let a pak se uvidí. Stejně to je zvláštní, já, kterej není zvyklej permanentně zvyšovat hlas, mám dvě ze tří dětí vztekače a svéhlavce.

Kromě toho, že se Vilda vzteká a vzpíná se na zadní, tak taky ještě nepřibírá. 200 g za poslední tři měsíce není vyloženě tragédie (vzhledem k tomu, že se hodně pohybuje), ale žádná sláva to rozhodně není. Nejtrapnější na tom je, že na krmení se v noci budí každý dvě hodiny, aspoň do dneška jsem si myslel, že to je na krmení. A jen z tohoto důvodu jsem se snažil mu to buzení odpouštět. Teď za sebe v noci neručím.

Andulka a stíhačka

Děti si měly přinést do školky přinést jednu hračku, co dostaly pod stromeček. Kopačky nejsou hračka, takže Andulka musela vybrat něco jinýho. Vymyslet záložní variantu jí ale trvalo jen 3 vteřiny, do školky odnesla ukázat svojí novou F-16. V šatně jsem cítil ty soustrasné signály, které k Andulce ostatní rodiče (najmě maminky) mlčky vysílali („…ti magoři, ach ty chuděrko malá…“). Kdyby věděli.

Dělal jsem 4 věci naráz

Když jsem tuhle sumíroval, kolik věcí umím naráz, zbytečně jsem se podceňoval. Teď vím, že když na to příjde, taky nejsem mouka. Tuhle jsem vezl na šlepru sebe, vezl jsem Andulku, jedl jsem u toho tatranku a ještě jsem telefonoval. Všechno dohromady.

Když jsme na kotvě chroustali každej s Andulkou svojí tatranku, všiml jsem si, že dělám spoustu věcí naráz a že bych k tomu zvládl ještě i telefonovat. Tak jsem zavolal Marke, abych ji informoval, že jí volám jen kvůli tomu, křup, že dělám tři věci a rád bych si k tomu, chroust, přidal ještě čtvrtou.

Jehněčí žebírka

Adina mi s přípravou vydatně pomáhala. Jednu část žebírek jsem se rozhodl zkusit hodit na pánev a druhou normálně do trouby.

Na pánev jsem zkusil hodit tu pružnější a tenčí, ale i tak to byla hodně naivita. Čekal jsem, že to bude křehký jako kotletky, ale to mi asi spadla pánev na hlavu. Po smažení na fest rozpáleným oleji se akorát sesmahla marinovací směs a maso zůstalo gumový.

Takže jsem gumu přidal na pekáč k druhé části do trouby. Marinoval jsem v olivoleji, bazalce, pepři a česneku, všeho spíš míň než víc, griloval jsem to určitě přes půlhodinu.

Tady už skopové mělo zřejmě tu charakteristickou chuť, bude se k tomu vymyslet nějaká příloha, která tu nasládlou chuť nějak odmázne anebo zesílí. Možná fazolky se špekem, možná med. Anebo to řádně naprat pepřem a provensálem anebo rovnou jen rozmarýnem, co se do toho vejde, nevím, bude to zřejmě vyžadovat ještě dost pokusů.

Vím, že se na skopový dává normálně česnek, ale jak já můžu česnek kdekoliv, tak v marinovacích směsích ho moc nemusím. Jednak přetluče skoro všechny ostatní přísady (snad kromě silně pálivých koření) a sám, když je grilovanej nebo pečenej není podle mně chuťově nic moc.

Jinak se pořád nemůžu zbavit pocitu, že celý tohle dnešní psaní je nejhorší a nejplytší zápisek za poslední dobu.

Vánoce a Silvestr

Kromě psaní na web jsem v průběhu Vánoc nestihl udělat ještě několik dalších věcí.

Nestihl jsem nastřílet pár hezkých fotek (vinou už kdysi zmíněných důvodů), nestihl jsem přečíst knihy (posledních 5 let můžu číst beletrii jen v době od 25. do 31. prosince, většinou stihnu přečíst všechno, co jsem dostal pod stromek nebo k narozkám), nestihl jsem udělat pořádný péefko (to, co tu je je jen ubohá znouzectnost), nestihl jsem nikomu zavolat ani napsat.

Ale to si nestěžuju. Nemrzí mě, že jsem něco prošvihl.

Stihli jsme si s dětma maximálně užít sníh a stihli jsme si všichni intenzivně užít sami sebe navzájem.

Do rodinné kroniky tak teď zpětně zapíšu jen momentky, které byly něčím pro někoho poprvé.

Zabíjení kaprů

Letos poprvé byly děti u zabíjení kaprů. Andulka se ptala, jestli by se mohla koukat, jak se to s kaprama všechno dělá. Já s tím problém nemám, když to chce sama vidět, tak prosím. Andulka pak byla taková natěšená, až jí Bo musel mírně zchladit, že na smrti, i když jen smrti zvířete, není nic k těšení, že to není divadlo, ale nutnost.

Nakonec se dívaly všechny děti, které chtěly, všech 5 nejstarších. Nejvíc řešily otázku, jestli je kapr mrtvej už po ráně do hlavy, nebo až po přezíznutí krční tepny.

Adinka recitovala

23. dopoledne jsme byli na faře na dětské vánoční bohoslužbě, jejíž hlavní součástí je divadlo. Andulka, Eliška a Adina byly za andělíčky, Davídek hrál nějakého zaníceného debatéra z Betléma.

Letos poprvé mluvila i Adina, v ději hry měla krátkou básničku. Styděla se mnohem víc než když poprvé vystupovala Andulka, ale nakonec to řekla a prý jí bylo slyšet až dozadu.

Andulka bruslí

V průběhu svátků Andulka poprvé bruslila na ledě a taky poprvé bruslila na in-linech (in-liny přinesl v Brně Ježíšek). Na ledě bruslila v Davídkových kanadách, kterýmu byly už od loňska malý.

Adina nelyžuje

Kromě prvního recitování stála Adinka i poprvé na lyžích. Ujela své první dva metry a svojí jízdu zakončila způsobem, jakým se všechny první jízdy na lyžích obvykle zakončují. Jemným žuchnutím na zadek.

Zpětný směr (ze zadku na nohy) už ale jemný nebyl. Rychle vstala a razantně dala najevo, ať jí ty věci O-KAM-ŽI-TĚ(!!!) sundám z nohou a ať následně vyklidím její prostor pokud je mi život milý. Podle výrazu její miloučce nasrané tvářičky (Adinka, když se opravdu hněvá, tak je slaďoučká a k sežrání, to má po své mamince) typuju, že pokud nechci riskovat přes držku, tak bych se podruhý neměl s lyžema ukazovat dřív než zhruba za dva roky.

Stojíme už poněkolikátý před stejným problémem. Jak namotivovat někoho, kdo nechce o věci ani slyšet.

Učit něco Andulku je o ničem. Ona chce, má trpělivost a poslouchá. Učit ji je brnkačka a radost. Oč míň se člověk u ní musí snažit, o to víc si pak tady na webu může skoro nezaslouženě honit triko a trousit „ty voe f poho, jezdí čenky voe až z vrchu, voe tak nejsem žádný béčko, voe ne?“ Adina ne, že by nechtěla. Verbálně je do všeho jak drak, přemlouvat se nemusí. Pokud ale něco nejde hned, tak přijde afektovaný, vzteklý zvrat a o věci se dál NEDISKUTUJE.

Přemlouvat ji nemá smysl, veškerej vtip každýho učení je zaonačit věci tak, aby se dotyčný chtěl učit sám. Ale nechat ji a čekat až za dva roky vychladne, to taky z principu není cesta.

Motivovat prchlivou a tvrdou hlavu zdá se být zatím tím nejsložitějším, co nás potkalo. Na to asi není žádnej univerzální postup, vůbec mě nenapadá z jakého konce za to vzít. Teď ani nejde konkrétně o ty lyže, to je prkotina. Jednou ale přijdou důležitější věci, kde už opravdu bude muset.

Silvestr se Sylvestrem

Poslední dva Silvestry byl vždycky někdo nemocnej. Nejvíc Marke. Ta je celej rok zdravá, ale jak odbije 31. prosince 9. hodina ranní, začne chřadnout. V roce 2005 nějaká viróza, loni slabá angína. Letos střevní chřipka. V devět večer hodila parádní (takovou mohutnou a silvestrovsky načančanou) šavli. Bylo mi jasný, že na tyhle problémy už jsem já krátkej. Jediní, kteří mohli zvrátit nepříznivý vývoj večera byli buď B.P. anebo jako poslední instance, která si poradí se všema sračkama na světě, S.S. Dal jsem Marke na výběr, jestli chce B.P. nebo S.S.

Marke po 15 vteřinách odhalila můj kvíz a vzhledem k mizerii, v jaké se nacházela šel momentálně sladkej B.P. stranou a vybrala si Slye.

Pustil jsem na noťasu Cliffhangera.

Sly byl, je a bude borec, kterej vždycky vytáhne každýho ze všeho i kdyby měl spát na mraze v krátkým tričku. U nás i přes ukázkově zvrácený výchozí bod měl situaci relativně rychle pod kontrolou. Marke se z jeho tricáků tajil dech tak, že zapomněla zvracet. Sly rozehnal střevní chřipku během 118 minut. To je přesně o 46 minut lepší výsledek než jakého dosahuje živočišné uhlí. Sly je bůh a léčitel.

Zatímco Marke uspokojoval Sly, my s Bertem jsme se navzájem uspokojovali vypiplanou směsí jídla. Kombinovali jsme plátky uzeného lososa s utopencama a prokládali jsme to pivem a slivkou. Bez chleba, pochopitelně. V pravidelným čtyřčtvrťovým taktu. Na první dobu losos, druhá doba pivo, třetí doba utopenec a na poslední šla slivka. A hned repetice.

PF 2008