spaceIL.net

Viděli jsme tu katastrofu naživo

Mistrovství světa v klasickém lyžování v Liberci, štafeta mužů 4×10 kiláků.

Naši skončili 13. Byl to sice velkej škraloup, ale i tak jsme si závody užili.

Krátkej popis z našeho pohledu: Jakšovi na prvním úseku klouzaly v tom největším stoupáku lyže, ale ani na rovinkách se dlouho neudržel v pelotonu. Stejně jako u ženských včera, předával Bauerovi na druhým úseku se ztrátou, která byla likvidační. Bauer jel dvě kola lyži na lyži s Francouzem a ztráta dál narostla. Magálovi na třetím úseku Francouz ujel a Koukal na posledním úseku už jen se zapřením předstíral závodění, spíš jen trochu ostřeji trénoval a šetřil síly na nedělní maraton.

Čekal jsem, že když se něco fakt podělá, tak dojedou sedmý, osmý, jinak že budou do šestýho a tajně jsem doufal, že jim sedne atmosféra a všechno kolem a že budou vyhecovaný bojovat o bednu. Umístění za Švýcarama, Kanaďanama nebo Francouzama bych nečekal ani v nejhorším snu.

Všechno ostatní už bylo fajn. Atmosféra zavodů a nejlepší běžkaři naživo stáli za to.

Atmosféra byla norská. Norští fans byli milí, nápadití, ze 30 tisíc lidí bylo Norů tak 25 tisíc. Norové si uspořádali šampionát a jsou moc hodní, že se rozhodli ho uspořádat u nás.

Běžky naživo. Na to jsem se těšil nejvíc, vidět naživo, jak vypadá závodní tempo. Několikrát jsme vedli debaty s kámošama běžkařama, jestli kdybychom měli materiál a mázu stejnou jako závodníci a pár týdnů intenzivně trénovali, tak jestli bysme byli schopní se závodníkama držet aspoň kilometr krok (tedy, kdyby oni jeli v tempu třeba patnáctky, ne sprint). Teď už vím, že ani totálně nadupanej bych se jich na rovince zřejmě neudržel víc než 200 metrů. O stoupání se vůbec nedá mluvit. Na to, že ten sníh nebyl nic moc, bylo nad nulou, stopa povolená a pomalá, tak na tom měli neuvěřitelnej skluz a švih. Viděl jsem to ze 2 metrů, byla to paráda.

Ještě jeden postřeh nakonec. Televize rozšiřuje. V bedně vypadají všichni závodníci jako namakaní atleti. Ve skutečnosti jsou všichni spíš štíhlých až hubených postav. A nejsou ani vysocí. Takoví žokejové nebo piloti f1, tipuju, že málokdo z nich váží přes 75 kilo.

Andulka našla vtip

Fotky

Holky dostaly od Elišky z Lanškrouna princeznovský šaty.

Zátiší.

Vilda poznává zvířata

1. díl kočka

2. díl kráva

Zima

Myslel jsem, že letos na to nedojde, ale došlo. Téma zima a sníh.

Doposud hezká a vydařená zima se během posledních dvou dní překulila na tzv. zimu ladovskou. Ladovská zima je nádherná, bohatá, romantická, tichá, kýčovitá, plná těch největších závějí na všech myslitelných místech a tak dále. Ovšem platí to pod jednou podmínkou. Ladovská zima má všechny ty super přívlastky jen pokud má člověk dovolenou.

Pokud člověk chodí do práce, tak ladovská zima je přetažená zima. Je tam sice nějakej mezní estetickej dojem, ale ten už nestačí vyvážit ten opruz s odklízením a vyhrnováním.

Zima je zima: sněhu hodně, frézy jedou, pluhy fungujou, auta projedou. Na volných pláních může člověk chodit s potěšením, jak mu sníh vrže pod nohama a jaká je to krása se bořit po kotníky. Ladovská zima: sněhu hodně + něco navíc, frézy fungujou pomalu, pluhy už nemají moc kam odklízet, traktor jezdí v závějích maximálně na jedničku (zpátečka je o něco těžší převod a ta už v tom chcípá), práce u dobytka trvá místo 20 minut třičtvrtě hodiny, na volných pláních se člověk boří po kolena a to je nádherná, omamná a naplňující radost a člověk je přeplněnej radostí za 2 minuty.

Na druhou stranu ladovská zima je zdraví a duši prospěšnej čas. Lopata v ruce prospívá srdeční činnosti a ladovská zima je časem, kdy lopatu musí člověk do ruky vzít, chca nechca. U vyhazování je pak i dost času rovnat si myšlenky.

Díval jsem se na předpověď. Celou ladovskou zimu způsobila tlaková níže, která už 6 týdnů visí nad Polskem a posílá sem studenej vzduch ze severozápadu. Nevím, jak je to doopravdy s globálním oteplováním a s vyhrožováním, že v budoucnu u nás nebude v zimě sníh, ale jak je vidět, celá zimní nádhera je závislá jen na jedné kvalitně umístěné tlakové níži. Na tlakové níži, kterých je na světě víc než soli. A na studeným vzduchu, kterýho je na severozápadě tolik, že ho expedujou i zadarmo. Čeho bude jednou málo? Tlakových níží nad Polskem nebo na severozápadě dojde studenej vzduch?

Fotky

Fotky, co jsem slíbil.

Maškarní ples SPV 17.1.

Dětskej karneval 15.2.

Masopust včera

Adince dorostlo letní ostříhání až na culíky, o závěje před barákem už se dá opírat, čtyři vařej vajíčka

Po ránu závodníci

V Čenkách jsou teď už 14 dní férový Alpy. Milión čísel prašanu, nepřemrzlýho, pevnýho, upravenýho. Jezdí se bez front.

Po ránu jsou na svahu, podle lyží, jen magoři nebo závodníci. Všechno race sl nebo worldcup race modely.

Ale je pravda, že jedna hodina na ranním manšestru vydá za tři hodiny normálního lyžování.

Lyžovací den číslo 27.

Silnice v zimě

Poslední 2 kilometry k našemu baráku, návrat z večerního lyžování.

Cca 5 čísel ujetýho sněhu je u nás přes zimu standard, silnice se nesolí, ale jen pluhují. Pokud je teplota pod nulou, je ježdění (a smýkáni) na ztvrdlým, ujetým sněhu věc, která mě vyloženě baví. 15 cenťáků čerstvýho sněhu nadto je pak potěšení navíc.

V létě se na silnici jen s opatrností vyhnou dvě osobní auta, pokud je jedno z míjejících se aut větší než osobní, tak se objíždí krokem. V zimě je potkávání aut z provozních důvodů zakázáno.

S dětma a psem

Byli jsme s Vildou a s Flér vyzvednout holky ze školky.

Andulka vedla Flér, Adina se starala o Vildu.

Flér je sedmiměsíční fenka plemene Velký švýcarský salašnický pes. Mařenka ji dostala darem z Lukovského dvora. My teď chodíme s Flér občas na procházky, aby nebyla pořád sama, protože Mařenka je ve špitále se zápalem plic.

V civilizaci

Za poslední čtyři roky se naše obec posunula do civilizace. Přesněji řečeno za poslední čtyři roky jsme spojeni s civilizací i v zimě.

Ještě tři roky dozadu při poslední veliké zimě 2005/2006 jezdily pluhy jen ve čtvrtek a na podzim. Ve všední den projížděli silnice pekaři, mlíkaři a ranní autobusáci. Pluh se k nám dostal až před polednem. O víkendech nejezdil vůbec.

Dneska i v nějvětší špičce (při hustém celorepublikovém sněžení, kdy mají přednost dálnice a hlavní tahy) jezdí i několikrát denně. Jezdí sedm dní v týdnu, třeba i v neděli v osm večer. A to jsme stranou jakékoliv důležité cesty, u nás je jen silnice třetí třídy, obecní komunikace a skoro polní zkratky.

Plesy a karneval

Do lyžovacího stereotypu všedních odpolední se vlámal víkend.

Ples

V sobotu jsme chtěli jít na ples k nám, ale zároveň se konal i mysliveckej ples v Jamným. Na jamenským mysliveckým se ukrutně dobře vaří (samá zvěřina) a naše poslední návštěvy dopadaly tak, že jsme celej večer ani nevlezli na sál a trčeli jsme jen ve výčepu, kde jsem si dávál jídelní lístek od shora dolů prokládenaj fernetama. Marke si dala jedno jídlo a pak jela fernety na holo bez prokladů.

Letos jsme to už vyřešli tak, že jsme jeli do Jamnýho rovnou jen do výčepu na večeři (v riflích) a pak až domů vošolnit si slavnostní šlupky (já, jak nechodím do práce v obleku, tak mám občas absťák na to se semtam napucovat, košile, šlafka, kvádro, vylít na sebe půlku Davidoffa a jít se šmrncnout aspoň po tý sokolovně) a vyrazili jsme na místní ples. V této variantě se vyskytoval vlastně jen jeden optimalizační problémek a to, že jsem si musel v Jamným z celýho lístku vybrat jen jedno jídlo. Ale já už jsem zvyklej, že se se mnou někdy život nemazlí a tak jsem to nakonec zvládl.

A pak už jsme jen plesali, kapela hrála asi půlhodinový sety, což mi sedí víc než tři písničky a půlhodiny pauza. Navíc v kažým setu byl jen jeden valčík a jedna polka, což se obzvlášť cení, pane Mára.

Na vesnických plesech se mi taky líbí, že pivo stojí dvacku, panák pětku (to je hrozný, jak ty ceny padaj, když je teď ta krize), za necelý dvě kila jsme byli vytancovaný a podvobraz oba dva.

Karneval

V neděli byl dětskej karneval, holky se na něj chystaly už asi 14 dní. Mně se tam někdy nechce, je to většinou po plese a radši bych si šel po o hodit dvacet, jenže Marke na mě udělá takový ty přísný oči a tak se nakonec nějak seberu a většinou se mi tam potom i líbí.

Ptal jsem se cvičně Adiny, jestli počítá s nějakou cenou za masku, ale ona mi velmi chápavě a shovívavě domlouvala, že žádnou cenu mít asi nebude, protože ty se většinou dávají jen malým dětem a jí budou za dva měsíce už čtyři roky. Tak ještě, že mi to takto rozumně vysvětlila, to už jsem si pak z toho pranic nedělal, že naše děti nevyhrály žádnou cenu za masku.

Holky šly za takový maškary, kašpary, barevný paruky a na sobě nějaký hadry, vzaly si do rukou trumpetku a tamburýnu a říkaly si muzikanti nebo komedianti. Já jsem na tom ocenil hlavně to, že jsem se tentokrát vůbec nemusel maskama zabývat, že už to předtím ladily na několika domácích oslavách s ostatníma dětma samy (viz třeba minulej týden Tondovo narozky).

Vilda šel v civilu, protože on by každou masku ze sebe asi strhal, on težce nese už jen když má mít teď v zimě čepici nebo rukavice, pořád si to rve pryč. A natož nějakej převlek. Vildovi Marke oblíkla normálně casual, hózny a košili a říkali jsme, že jde za sňatkového podvodníka.

20

Krátký pohled na Čenkovice za úplňku. Z pomy.

Dnešek byl 20. lyžařským dnem letošní sezóny. Čímž lze letošek prohlásit za zimu první kategorie, i když to tak ze začátku vůbec nevypadalo.

Další dobrá věc je, že oproti loňsku, kdy děti prokuckaly a prosmrkaly celou zimu, tak letos se zatím drží. Holky jsme myslím ještě ani jednou nemuseli stáhnout ze školky. A Vilda měl jen dva dny teplotu a to je všechno. Mimochodem je to poprvý, co měl Vilda přes 38 °C.

Vildu a Adinu jsme se navíc už dvakrát pokusili nakazit neštovicema, ale letošní zimu ta jejich imunita zřejmě stojí za to. Samozřejmě, že předchozí věta dle Murphyho zákona způsobí, že do tří dnů nejmíň dvě děti onemocní.

V zimě je doma mnohem víc světla než v létě. Kromě toho, že slunce svítí pod nižším úhlem a svítí přímo do baráku celej den a ne jen při východu a před západem, tak se taky odráží od sněhu a svítí ze spoda nahoru. Zimní světlo není tak ostrý a kontrastní jako v létě. Světlo v zimě je strašně fajn.

Tondovo narozky

Dort handmade by Marta. Chuťově vynikající a designově mimo jakoukoliv kategorii, Tonda si prej přál dort se žábou a výsledek byl takovej skvělej:

Tradiční soupis. Zleva #7, #1, #8, #5, #2, #4, #6 a #3.

… a tak dále.

Pokud se na večerním lyžování nevyblejsknu, tak do mně až do půlnoci nic není.

Kamera na Maláku

V levým sloupci tady na webu přibyla ke kameře z Čenkovic i kamera z Maláku.

Na této kameře je nejzajímavější, že to je teď nejbližší webová kamera od našeho baráku. Vzdušnou čarou asi 1300 metrů. Kamera je ve stejné nadmořské výšce jako my a naprosto přesně ukazuje, jak je zrovna u nás. Tedy množství sněhu a počasí.

Tati

Vilda mi říká hezky, tati. V poslední době jsme ovšem zjistili, že výraz tati používá taky, když ukazuje na flašku piva, na tuplák nebo na takovou malovanou láhev, z které nalívám naše pálenky.

Já jsem tati, pivo je tati, slivka je tati. Když vidí flašku od piva, tuplák nebo kořalku, tak pozná, že tati je nedaleko.

Je to zajímavý. Sliviovici piju vždycky s Marke. To je nějaký nespravedlivý, že si zasedl jenom na mě.

Andulka u zápisu

Andulku včera zapsali do školy.

Posledních sedmnáct dní, co Andulce přišla pozvánka k zápisu, tak chodila a každej den počítala, kolikrát se ještě vyspí do zápisu. Strašně tu školu prožívá. Já si třeba svůj zápis do první třídy vůbec neuvědomuju a ani si nepamatuju, jestli jsem se těšil nebo ne. Vím akorát, že jsem ze začátku říkal, že půjdu do první křídy, ale to asi říkal každej druhej, Karle. Marke si na zápis pamatuje, byla strašně nervózní a po cestě do školy se šprtala datum narození a ještě nějaký svoje nacionále.

Když se holky vrátily ze zápisu, stavili se Dráža s Jirkou, dovezli Andulce bábovku, přišla i babička a všichni jsme trochu zapařili. Každej čtyři panáky. A přemýšleli jsme v jakém stylu asi budeme zapíjet případné školní úspěchy, když prvních 15 minut ve škole bez nějakých výsledků (to, že ji vezmou, s tím jsme mírně počítali) takto slavíme.

Otevřeno

Myslel jsem, že při příležitosti otevření si vyrobím novej vzhled. Ale nevyrobil jsem, protože nedorazily nápady. Všechno, co mě zatím napadlo, mně pak za chvíli zase přišlo o ničem anebo to bylo moc zdlouhavý pasovat to do CSS.

Teď je tu prozatimní vzhled, dost neodladěnej, taková ostrouhaná verze toho posledního. Mohl jsem sem dát ten poslední, ale nějak jsem na něj alergickej, stačí, že je v celým archivu.

V průběhu posledního půlroku jsme si stačili pořídit druhej foťák. Sony DSC-W55, takovej minifoťák do každé malé kapsy, kterej umí točit videa. Koupili jsme ho právě kvůli tomu videu, abysme mohli občas natáčet děti.

Foťák stál ve výprodeji dva a půl tisíce a protože nám přišlo nemorální dávat za foťák tak málo peněz, tak jsme do něj koupili za 12 stovek ještě 4gigovou kartu. Do foťáku se teď vejde asi 1100 fotek při plným rozlišení (což není až tak zajímavý) nebo 48 hodin záznamu na diktafon (což už je zajímavější) a nebo 50 minut videa 640×480, 30 snímků/s (což je nejzajímavější).

Takže sem budu dávat i videa. Našel jsem filmovej server vimeo.com (ta nejsprávnější, nejameričtější a nejvíc kůl výslovnost je [vimíííou]), kterej narozdíl od Youtube tolik nekomprimuje a videa jsou víc koukatelná.

Při pouštění videa upozorňuju, že na tlačítko play je potřeba kliknout dvakrát (ne dvojklik, ale dvakrát). Prvním kliknutím se tlačítko aktivuje (tzn. od této chvíle na něj lze klikat) a druhým kliknutím se teprve spustí video.

Kromě videí s dětmi jsem začal příležitostně nahrávat záznamy zkoušek chrámového pěveckého sboru z Horní Čermné, kde osmým rokem zpívám. My, členové sboru, máme jen zřídkakdy možnost pořádně slyšet, jak písně znějí jako celek. Při zpěvu se každý soustředí na svůj part, případně slyší ještě několik hlasů okolo, ale málokdy si může vychutnat dojem z pozice posluchače, který slyší celou píseň polyfonně. Odkazy na videa už jsou na farním webu, sem je dávám taky, protože se mi prostě líbí, jak nám některý věci dobře zní.

Poslední půlrok, co jsem nepsal, se nedá shrnout jednou větou nebo odstavcem. A romány se mi teď sepisovat nechtějí, takže zatím nechám události této doby nezaznamenané. Přesněji řečeno neveřejné, protože ony zaznamenané jsou. Nenapsat ani řádku jsem vydržel jen asi 3 týdny. Pak jsem se k psaní (spíš k zapisování) vrátil, ale v úspornější podobě a s delšími prodlevami. A offline, jen do šuplíku na vlastní disk. Možná se k nějakým jednotlivostem vrátím, přeci jen bylo pár mimořádných událostí, Adina do školky, F1 live, sršní hnízdo na baráku, uvidím.

Mám tu teď materiál asi za poslední týden, protože to tu zhruba už takovou dobu otevírám. Dneska na večerním lyžování jsem poprvý letos spadl tak, že o tom vím ještě teď. Pravá lyže mi ve větším náklonu při výjezdu z pravého oblouku podklouzla, vyplo mi vázání a noha zajela pod levou lyži (na které jsem neměl skoro žádnou váhu). Levá lyže pak ve skluzu začala patkou drnkat o sníh a její hrana mi úhledně krájela pravé lýtko na tenké plátky. Pravá lyže sice vypla, ale byl jsem v tak nízkém náklonu, že vyplou lyži stihlo pravé lýtko zachytit pod sebe, přitlačilo ji a tlačilo lyži po sněhu pod sebou tak, že její hrana měla dostatek času k depilaci jeho vnější strany. Pravé lýtko a holeň v sevření dvou lyží, takto jsem se snad ještě nepoložil.

Leduju, spíš preventivně, pravé koleno, ale každopádně s nakrájeným a vyholeným lýtkem a s mrazícíma pytlíkama byla teď příležitost si sednout ke klávesnici a otevřít.

Andulka s Marke cvičily koledu

Andulka hrála na vánoční besídce tři koledy. Dvě z nich čtyřručně dohromady s Marke.

Toto video je z 18. listopadu, z první nebo ze druhé společné sehrávky, kdy každá z holek měla už mírně natrénovanej svůj part a začínaly zkoušet hrát dohromady. Pro Andulku úplně první zkušenost se souhrou, kdy ji konečně začalo docházet, že délky not a pomlky jsou celkem zásadní věci, což jí při hře sólo nedocházelo a obojí do té doby běžně podceňovala.

V kapele si našla místo i Adina. Ze začátku se tlačívala ke klávesám a svojí nenápadnou basovou improvizací pro pátou a šestou ruku zkoušela trpělivost všech ostatních.

Vilímka tohle zkoušení nikdy nebavilo. Klavír nemá ani prsa, ani kola a ani nevrčí. A kdyby se pod něj nedaly zakutálet nebo zasunovat malé hračky a předměty, byl by takovej klavír naprosto k ničemu. Později, když už cvičení znělo víc jako hudba a Vilda měl zrovna i plnej pupek buchet a byl v dobrém rozmaru, tak někdy na konci zatleskal.

Při třetím nebo čtvrtým zkoušení se Adinku podařilo odsunout z podia mezi bafuňáře, když se jí vysvětlilo, že ke každému hraní je potřeba někdo velmi důležitý a zodpovědný, kdo by na začátku hraní odpočítal muzikantům "... tři, čtyři:". A náplň zodpovědných a DŮLEŽITÝCH funkcí má Adina automaticky v malíku.

Mám samozřejmě i záznam, kde už je všechno dokonalý, celá koleda a i precizní a přísné odpočítávání na začátku. Ale to už není tak zajímavý. Mně se víc líbí tento, kde je vidět, jak se to pomalu dávalo dohr.

Fotky

S holkama na lyžích

26. ledna 2009, Čenkovice, -2 °C, zmrzlej firn.

Andulka (6 roků a 4 měsíce) se ve své 4. lyžařské sezóně letos poprvé pokouší o carving, i když zrovna na tomto ultratvrdým, umrzlým podkladu jí to jde hůř a po několika obloucích už nejede po hranách, ale normálně na jistotu po spodní lyži. Po té, co jsem ji předjel se vůbec zalekla zatočit ke mně a začala přibržďovat.

Adina (3 roky a 9 měsíců), ve své první sezóně jezdí 2. týden na velké sjezdovce a před pár dny zjistila, že plužení je 100% stabilita. A pokud ji člověk nehlídá, tak teď skoro netočí, ale většinou šusem honí Andulku a jen si trochu připlužuje.

Andulka často, když cítí, že má celou dobu za patkama rozjetou Adinu, tak si stěžuje a vzpomíná, jak ona nikdy šusem jezdit nesměla. Snažím se jí vysvětlit, že Adině jsem to samozřejmě taky nedovolil, ale že Adina si bohužel většinu mých pravidel a pokynů maže na chleba a dává si je s cibulí.

A jinak, natáčet video za jízdy a aby to trochu vypadalo (toto video není technicky nic moc, ale je to první pokus) dá docela zabrat. Na konci jedu před Adinou docela rychle pozadu, točím od pasu a dívám se střídavě dozadu, abych někam nezahučel a střídavě dopředu, aby mě nesejmula Adina a abych ji měl aspoň trochu v záběru.

Locus iste - Anton Bruckner

Zpívá chrámový pěvecký sbor ČCE v Horní Čermné. Záznam z 21.12.2008 ze zkoušky před adventními nešporami.

Brucknerovo Locus iste jsme začali cvičit poprvé na podzim roku 2001. Pamatuju si to přesně, protože to bylo krátce po té, co jsem začal ve sboru zpívat.

Několikrát se nácvik této písně odložil k ledu (někdy i na dost dlouho) a několikrát jsme se k němu zase pokusně vraceli. Dlouhodobě se nám nedařilo se dostat přes jediná dvě kritická místa, což jsou nástup "inaestimabile" a nástup "ireprehensibilis est".

Na adventní nešpory 2008 jsme po sedmi letech zkoušení (s několikaletými pauzami) poprvé veřejně odzpívali tuto věc. Locus iste je pravděpodobně nejdéle trénovaná píseň našeho repertoáru.